Okolnost, že Ruiz očividně opisoval z Billyho díla a zfalšoval jeho slova, vzbuzuje oprávněné pochyby o tom, zdali sepsané hodnoty a moudrosti skutečně sám praktikoval a praktikuje anebo spíše zručně vydrancoval teoretické poznatky vyčtené z děl jiných autorů, přidav trochu své vlastní praxe, k níž se ve svém oficiálním životopise hlásí. Některé otevřené zdroje uvádějí, že je Ruiz mimo jiné ovlivněn i Peruáncem Carlosem Castanedou, samozvaným šamanským učněm a autorem řady pochybných knižních děl. Skutečná hodnota a hloubka Ruizových knih je tedy už z výše jmenovaných důvodů sporná. Způsob, jakým ve svém úvodu »Kouřové zrcadlo« naložil s Billyho textem, demonstruje kromě nečestnosti a nedostatku invence (vynalézavosti) i jeho zjednodušující styl a matoucí užívání pojmů. To je patrné jak ze záměny pojmu »Tvoření« za pojem »Bůh«, resp. »Stvořitel«, tak z komerčně výhodného posunu Billyho textu do 3000 let staré toltécké historie. Bohužel, v dnešní společnosti převažují materiální hlediska – jakož i ochota uvěřit kdejakému exoticky znějícímu blábolu – do té míry, že se pozemšťanům místo skutečných hodnot povětšinou dostává jen chytlavých a povrchních děl, jejichž jediným účelem je generování finančního zisku. Namísto pravdy jde v případě těchto slátanin jen o všeobecnou přijatelnost svádějící ke koupi, čemuž je podřízen obsah, styl i vzhled díla. Autor, jehož knihy jdou na dračku, platí za úspěšného, avšak autor, jehož knihy se nekupují, třebaže má jejich obsah největší hodnotu, jako by neexistoval. Dnes je důležitější zaujmout dav údajnou kvalitou té které knihy, která se velebí jako návod, a vytřískat z toho zisk, než lidem přiblížit skutečnou pravdu, neboť ta vyžaduje pozornost, trpělivost a přemýšlení, takže se právě špatně prodává.

Říkat lidem to, co nechtějí slyšet, a říkat to navíc ještě tak, jak to nechtějí slyšet, se dnes označuje za pošetilost autora. Tímto způsobem dnes autor nedosáhne ani úspěchu, ani uznání nebo výdělku, nýbrž bude muset učinit bolestnou zkušenost, že selhal. Jistí »myslitelé« proto uvádějí, že pravdu je třeba diplomaticky opisovat a vkládat ji do pojmů a konceptů, které lidé přijímají. Tvoření máme např. označovat za »Boha« nebo »Stvořitele«; tu či onde nemáme být tak nekompromisní, nýbrž shovívaví, a můžeme dokonce poukázat na domněle shodné rysy a motivy nejrůznějších sekt a bludných učení, jako např. na křesťanství a různé šamanské směry. Nakonec se očekává, že ve smyslu falešného humanizmu proneseme lež, která pak lidem zní jako osvícená pravda: »Všem myšlenkovým směrům, náboženstvím a sektám jde v podstatě o pravdu, vše jsou jen různé strany jedné mince, a proto se musíme učit toleranci a přiznat sami sobě i všem ostatním učením místo na slunci, abychom společně v ›duchu‹ všeobjímajícího kompromisu a skutečné názorové plurality dosáhli míru, lásky a harmonie.«