Vraťme se zpět k Ruizovi a pohlédněme na jeho dílo ve světle výše vysvětleného. Jaké mohly být jeho skutečné motivy, aby napsal své knihy? Šlo mu skutečně o pravdu, a co pod tímto pojmem asi chápe? Možná že nám vysvětlení poskytne fakt, že měl po prodělané autonehodě údajný zážitek blízké smrti, který jej přivedl zpět k víře jeho předků. Spíše se však můžeme domnívat, že si dokázal vypočítal, že se esoterikou a údajnými toltéckými »pravdami« dají snadno vydělat peníze a že mu jde spíše než o pravdu o zajištění výtečného živobytí a další výhody. Opsaný úvod, vypočítavý styl a triviálnost jeho díla svědčí spíše o tom, že mu jde více než o pravdu o snadný profit. Z jeho knih lze zajisté vyčíst řadu inspirujících pravd a moudrostí, nicméně to platí pro všechna bludná učení a jejich autory. Obsahují snad tato díla pravdu ve všeobecně přijatelné podobě? Anebo lidi na vlastní pravdu připravují, hrajíce důležitou průkopnickou roli? Odpověď zní jasně a jednoznačně ne. Skutečná pravda, jež vychází z dané reality, je pouze jediná a jen tato skýtá pro lidské vědomí reálnou evoluční cestu. Jen ona vede k rozplynutí »snu planety« (citát od Ruize) skrze rozplynutí vlastního »mitote« (iluzí; citát od Ruize) každého jednotlivce. Názory náboženských a sektářských snílků a egoistů, takového Miguela Ángela Ruize, Neala Donalda Walsche (»Hovory s Bohem«) či mnoha dalších podobně laděných autorů však pravdě neodpovídají, nýbrž ji míjí v její podstatě. To, co považují za pravdu, diplomaticky opisují, falšují a činí to všeobecně přijatelným a zpeněžitelným na základě aktuální poptávky. Boží a věroučné kulty a jejich ziskuchtiví a mocichtiví zastánci si vinou takovýchto pisálků mohou i nadále mnout ruce a obhajovat své pozice, neboť v lidech vzbuzují dojem, že lze všechna minulá, současná i budoucí bludná učení převést na jediný společný jmenovatel, který je přijatelný pro všechny.

Ruiz říká: »Nepotřebujeme uctívat sochy Panny Marie, Krista nebo Buddhy, ale můžeme, pokud chceme; máme-li z toho potěšení, dělejme to.« První přikázání Dekalogu ale zní: »Nemáš mít žádné jiné mocnosti a žádné bohy, modly a svaté vedle Tvoření.« Poslední, resp. dvanácté přikázání Dekalogu potom zní: »Nečiň z přikázání a zákonů Tvoření nikdy a nikdy bezcenné kulty.« Jednoznačnost a nekompromisnost tvořivě-přírodních zákonů a přikázání, které jediné vedou k probuzení a růstu lidského vědomí, je v pojetí Ruize a dalších podobných knižních autorů pouhou účelovou alternativou. Proč bychom neměli provozovat kulty, když z toho máme potěšení? Naprostá svoboda víry a vyznání člověka je nezpochybnitelná; člověk může být šťastný i svou bludnou vírou – nicméně není možné tvrdit, že kulty nejsou problém, když nás naplňují, neboť jsou velkým problémem proto, že lidi zdržují od poznání pravdy. Právě tímto falešným liberalizmem a tolerancí k nepravdě a bludům je pravda falšována nejzákeřněji, neboť jejich vinou vzniká iluze univerzálního bratrství a sloučení pravdy a nepravdy, které však nikdy sloučit nelze. A tak se kolem reálných problémů způsobujících nám a naší společnosti negativní a destruktivní důsledky chodí stále dokola jako v začarovaném kruhu. Přesto je nesporný fakt, že v dnešní době stále více lidí rozpoznává a uznává skutečnou pravdu. Údajně neefektivní a příliš tvrdé formulace »Učení pravdy, Učení ducha, Učení života« od »Billyho« Eduarda Alberta Meiera se v běhu lidské evoluce ukazují být tím nejmocnějším nástrojem pro pokrok vědomí a ducha. Tento nástroj je nepoměrně mocnější, reálnější a efektivnější, než všechny ty blyštivé a lákavé hrátky, které se v esoterických, sektářských, náboženských, šamanských a filozofických bludných učeních vydávají za pravdu. Lidé naší planety pomalu ale jistě dospívají k poznání pravdy a pomalu ale jistě začínají využívat »Učení pravdy, Učení ducha, Učení života« od »Billyho« Eduarda Alberta Meiera, aby profitovali z evoluce svého vědomí a poznali poklady ducha a hodnotu lásky. Tvoření, Univerzální vědomí, není BŮH, nikdy ho s BOHEM nelze srovnávat a ani jej takto pojmenovat, neboť jak praví »Billy« Eduard Albert Meier, skutečný prorok Nového Věku: »Tvoření je ta nejmocnější síla a nejmocnější energie této univerzálně tvořivé existence, s níž se nedá srovnávat nic lidského. A především nemá nic společného, ani v tom úplně nejmenším, s lidmi vytvořeným Bohem Stvořitelem, který v porovnání s Tvořením, silou Tvoření, dovednostmi Tvoření a energií Tvoření mizí jakožto pojem pro absolutní nic do propasti bezmezné směšnosti.«[3]

Ondřej Štěpánovský