V několika málo okamžicích jsem porozuměl všemu. Byl jsem rozčilen radostí a rozléval se ve mně mír a harmonie, stejně tak ale i nejhlubší úcta a skromnost před tvořivou mocností v nekonečné ryzí lásce. V pozdějších dnech a letech jsem se všechno to, co ve mně té noci vzniklo, pokoušel vysvětlit svým rodičům a sousedům, neboť jsem cítil velmi silnou potřebu vyprávět a vysvětlit, co jsem získal za poznání. Stěží jsem mohl očekávat, že se dokážu svěřit svým bližním, a opravdu mi nebylo dopřáno, abych to mohl udělat. Zkrátka jsem nenacházel slova, kterými bych se mohl vyjádřit, a neexistovali žádní lidé, kteří rozuměli tomu, co jsem se jim jako malý chlapec pokoušel vysvětlit. Tak jsem se své zážitky a poznatky pokoušel sdělovat nadarmo, neboť nikdo nechápal, co jsem chtěl vlastně říct. Rodiče, příbuzní, sousedé, učitelé a ostatní lidé jen viděli, jak jsem se stále více měnil, avšak nevnímali, že moje oči a hlas vyzařovaly cosi, co jim samotným bylo cizí. Všímali si jen toho, že jsem byl stále skromnější, nic a nikoho jsem neodsuzoval a vždy jsem dával, co jsem dát mohl. Stal jsem se člověkem, který už nebyl stejný jako ostatní, člověkem, který byl ještě mladý svým věkem, avšak již starý svým poznáním. Dovedl jsem dobře rozumět svým bližním, a dokonce jsem dával dobré rady starým lidem, za což mi byli velmi vděční. Avšak nikdo nebyl v pozici, aby mi porozuměl, kromě faráře Zimmermana. Mnozí si mysleli, že jsem podivín a samotář, jiní mě zase považovali za moudrého, nikdo však nerozuměl tomu, co se ve mně vlastně odehrává, jaké jsou moje myšlenky a city a proč si přeji lidem sdělit své poznatky a vědomosti.

Mé myšlenky mě přivedly k poznání, že by se měl vlastně každý člověk vidět ve svém bližním, jako jsem se i já sám viděl ve všech ostatních lidech, jenže nikdo nemyslí na to, aby to dělal. Každý člověk žije jen pro sebe a pro své vlastní blaho, ledaže se s někým jiným spojí v nějaké citové nebo emocionální lásce – anebo možná skutečně v opravdové lásce. Bylo mi tedy jasné, že se musím zabývat svým úkolem a věnovat mu svůj život, abych dal lidem na srozuměnou a poučil je, že sní neskutečný sen, aniž by si uvědomovali a chápali, co a kdo skutečně jsou nebo za jakým účelem zde na Zemi žijí svůj život. Tak se musí člověk učit poznávat sám sebe, přestat se schovávat za mlhu a dým a přestat věřit, že je tímto způsobem možné žít úspěšný a pokrokový život. Proto budiž řečeno, že je velmi snadné chodit životem netečně a se zavřenýma očima a nedbat a nerozumět ani tomu málu, co je člověk koutkem svého oka schopen vidět.«