»Kouřové zrcadlo« z knihy »Čtyři dohody« od Dona Miguela Ruize

»Před 3000 tisíci let žil člověk stejný jako vy nebo já, který pobýval poblíž města obklopeného horami. Tento člověk se měl stát šamanem, osvojoval si vědění svých předků, avšak nedokázal se úplně ztotožnit s tím, co se dozvídal. V hloubi srdce stále cítil, že musí být ještě něco víc. Když jednoho dne usnul v jeskyni, zdálo se mu, že vidí spát své vlastní tělo. Když přišla noc, měsíc byl v novu a on vyšel z jeskyně ven. Nebe bylo jasné a on viděl miliony hvězd. V tu chvíli se v něm odehrálo cosi, co mu navždy změnilo život. Podíval se na své ruce, vnímal své tělo a slyšel, jak jeho vlastní hlas říká: ›Jsem stvořený ze světla, jsem stvořený z hvězd‹. Znovu se zadíval na hvězdy a uvědomil si, že to není tak, že by hvězdy utvářely světlo, ale spíše naopak, že světlo utváří hvězdy. ›Všechno je stvořeno ze světla‹, řekl, ›a prostor mezi tím není prázdný‹. A věděl, že všechno, co jest, je jedinou živoucí bytostí, a že světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje všechny informace. A pak si uvědomil, že je sice stvořený z hvězd, ale není těmi hvězdami. ›Jsem mezi hvězdami‹, pomyslel si, a tak hvězdy nazval tonal a světlo mezi nimi nagual. A věděl, že původcem harmonie a prostoru mezi nimi je život neboli záměr. Bez života by tonal ani nagual nemohly existoval. Život jest síla absolutna, nejvyššího, Stvořitele, který dává všemu vzniknout. Toto poznal: Všechno, co existuje, je projevem jediné živé bytosti, kterou nazýváme Bůh, všechno je Bůh, a dospěl k názoru, že lidské vnímání je pouze světlo vnímající světlo. Viděl také, že hmota je zrcadlo, všechno je zrcadlo, které odráží světlo a vytváří obrazy tohoto světla, a svět iluzí, sen, je jako kouř, jenž nám brání vidět se takoví, jací doopravdy jsme. ›Naše pravé já je čistá láska, čisté světlo,‹ pravil. Toto poznání mu změnilo život. Jakmile poznal, kdo opravdu je, rozhlédl se kolem po ostatních lidech a přírodě a ten pohled jej uvedl v úžas. Viděl se ve všem, v každém člověku, v každém zvířeti, v každém stromu, ve vodě, v dešti, v oblacích, v zemi a viděl, že život mnoha různými způsoby mísí tonal a nagual a vytváří tak miliardy projevů života. V těch několika krátkých okamžicích pochopil vše. Pociťoval radost a jeho srdce naplnil pokoj. Nemohl se dočkat, až svému lidu poví, co objevil, jenomže mu chyběla slova, kterými by to mohl vysvětlit. Snažil se o tom ostatním povědět, jenomže mu nedokázali porozumět. Viděli, že se změnil, že mu z očí a hlasu vyzařuje cosi překrásného, všimli si, že už nic a nikoho nesoudí. Nebyl už jako ostatní. Dokázal všem velmi dobře porozumět, ale nikdo nedokázal porozumět jemu. Lidé se domnívali, že je vtělením Boha a on se pokaždé, když to zaslechl, jen usmál a řekl: ›To je pravda, já jsem Bůh, ale ty jsi také Bůh, jsme stejní, ty a já, jsme obrazy světla, jsme Bůh‹. Lidé mu však ani potom nerozuměli. Zjistil, že je ostatním lidem zrcadlem, zrcadlem, v němž se sám viděl. ›Každý je zrcadlem,‹ prohlašoval. Viděl se v každém, ale v něm nikdo sebe sama neviděl, a tak si uvědomil, že všichni sní, aniž by o tom věděli, že nevědí, kdo opravdu jsou. Neviděli v něm sebe sama, protože mezi jejich zrcadly byla hradba z mlhy či kouře. A tato hradba z mlhy se zrodila z výkladů obrazů světla, ze snů lidí. Tehdy pochopil, že brzy zapomene vše, co poznal. Chtěl si zapamatovat všechna vidění, která měl, a tak se rozhodl říkat si Kouřové zrcadlo, aby už nikdy nezapomněl, že hmota je zrcadlo a že kouř kolem nám brání poznat, kdo opravdu jsme. Říkal: ›Jsem kouřové zrcadlo, protože se ve vás všech dívám sám na sebe, jenže se vzájemně nepoznáváme kvůli kouři, který se mezi námi vznáší‹. Kouř je sen a vy, snící, jste zrcadlo.«[1]