vyplynulo, že jsem poznal vlastní zodpovědnost a jednal na jejím základě, stejně jako jsem poznal a plnil svou zodpovědnost vůči bližním, vůči světu rostlin a zvířat, vůči životu a vůči tvořivým zákonům a přikázáním. Tak jsem tedy velmi brzy poznal, dříve než mi bylo pouhých pět let, že existuje ještě mnohem více jiných věcí než jen to, čím se lidé zabývají ve svém každodenním životě – než jen práce, která v tehdejší době zpravidla zasahovala i do volného času. Podle mého poznání však existovalo rovněž ještě mnohem více věcí než jen poučné výchovné momenty a běžné učení, kterého se mladému pozemšťanovi dostává v každodenním životě od stejně starých kamarádů, od rodičů, prarodičů, sousedů atd. Poznal jsem tedy také to, že jsem navzdory svému mladému věku člověk jako každý jiný, jenže jsem se ještě nemohl zařadit mezi dospělé, protože mě od dospělosti dělilo ještě mnoho let. Proto jsem také krom jiného toužil rychle dospět, a to jak po stránce vědomí, tak po stránce svého těla a věku. Záhy mi však bylo jasné, že nemůžu kolem času točit rychleji, a tudíž jsem se musel vědomě obrnit trpělivostí, což mi ostatně nedělalo žádné potíže.

Bylo to jedné vlahé květnové noci roku 1941, a jestli si dobře vzpomínám, bylo 4. května kolem třetí hodiny ráno z neděle na pondělí. Tak jsem si to všechno v každém případě uchoval v paměti, protože vše, co se tehdy událo, byl mimořádný zážitek. Spal jsem a zdálo se mi o tom, že vidím své vlastní tělo ležet v posteli a spát. Když jsem o tom ve spánku přemýšlel, zjistil jsem, že skutečně spím, což mě jaksi udivilo a přimělo k tomu, abych se záměrně probudil. Trochu rozespale jsem pohlédl směrem k oknu a uviděl jasnou hvězdnou oblohu. Zvedl jsem se tedy z postele, šel k oknu a vylezl ven, protože okno bylo zasazeno téměř v přízemí. Venku jsem se posadil na prostou lavici, která stála u domovní zdi a kterou vytesal můj otec. Měsíc jsem neviděl, ale obloha byla jasná a sametově černá, z nebeské klenby zářily miliony hvězd. Seděl jsem tam tak několik minut a hleděl vzhůru ke hvězdám; byl jsem zadumaný a ve svých myšlenkách jsem zalétal daleko do hlubin Univerza. Najednou se však v mém nitru odehrálo cosi nezvyklého, cosi, co od příštího okamžiku neodvolatelně změnilo celý můj život. Podivně dotčen jsem pohlédl na své ruce a tělo, ale viděl jsem je jen nejasně. Dotkl jsem se tedy svého těla a ucítil je a poté jsem uslyšel svůj vlastní hlas, jak říká: ›Můj život je učiněn z lásky Tvoření.‹ Nedokázal jsem vysvětlit, proč jsem to řekl či jaká síla mě vedla k tomu, abych vyslovil tato slova. Zmocnilo se mě slabé mrazení, ačkoliv noc byla dost teplá, a pak jsem si všiml, že je mi nějak zvláštně, ale vyděšený jsem nebyl.