Přesto je však neomluvitelné, že jednotlivec zůstává zticha a jednoduše rezignuje. Není žádným argumentem, když člověk říká: »Ano, ale copak já sám zmůžu proti vládě a veřejnosti?«, neboť je to člověk, kdo vytváří veřejnost. Každý člověk může něco udělat, byť by to mělo být jen to, že upozorní své nejbližší okolí na původ všeho zla.

Stojíme před volbou. Buď nyní sami sobě a tedy i celému lidstvu podepíšeme rozsudek smrti, anebo okamžitě zavedeme radikální opatření, která účinně omezí trvale rostoucí počet obyvatelstva. Existuje tedy jen jedno jediné východisko: musíme zastavit rozmnožování lidstva připomínající morčata. Musíme zabránit tomu, aby byli plozeni další lidé, neboť jakmile už je jednou živá bytost na světě, tak má právo prožít svůj život až do přirozeného konce. Opatření se tedy nemohou uplatňovat až tehdy, když je člověk již na světě, nýbrž musejí být koncipovány tak, aby nemohli přijít na svět žádní noví lidé v časovém rozmezí sedmi let podle určitého systému.

Právě to je však jeden z nejchoulostivějších bodů vůbec, neboť člověk raději přivádí děti na svět jako na běžícím pásu a až potom se zoufale pokouší zvládnout všudypřítomné problémy, jako nedostatek potravy, znečištění životního prostředí, nedostatek místa, nezaměstnanost atd., místo aby o věci chápavě zapřemýšlel a pochopil, že s každým dalším člověkem na světě se umocňuje bída a problémy jsou stále beznadějnější. Jen bezbřehý egoizmus může nějakou rodinu svést k tomu, aby měla hodně dětí, neboť nikdo se nemůže odvážit tvrdit, že by mohl v dnešní době poskytnout několika dětem to, co jim podle daných zákonů právem náleží. Každé dítě má například právo na zdravý psychický i tělesný vývoj. Realita se však takovým úctyhodným záměrům směje do tváře, neboť na celé Zemi už neexistuje žádné místo, kde by příroda již nebyla poškozená. Aby se příroda mohla uzdravit, potřebuje čas a prostor, a to je možné pouze tehdy, když lidé zredukují svůj počet na takovou míru, která je podle přírodních zákonů pro planetu bez problémů únosná. Každý chápavý zahradník sází do záhonu jen tolik sazenic, aby se mohly zdravě vyvíjet. Pokud by byly příliš blízko u sebe, tak by zakrněly a nebyl by z nich žádný užitek. Úplně stejný princip platí také pro člověka. Člověk může být skutečným člověkem teprve tehdy, když má k dispozici nezbytné předpoklady pro svůj život. A to je možné pouze tehdy, když na Zemi žije jen tolik lidí, kolik je Země schopna unést. Úřadům musí být umožněno, aby zavedly přísné zákony k provedení 7letého zastavení porodnosti a s tím spojenou kontrolu, a tyto zákony musejí platit tak dlouho, dokud nebude pozemské obyvatelstvo zredukováno na 529 miliónů. Ten, kdo teď křičí, že je přece právem každé rodiny, aby o těchto věcech rozhodovala sama, ten ať se zamyslí nad tímto: zastavením porodnosti přece nebude na celý život zakázáno mít děti, nýbrž vždy jen na sedm let. Žena je v plodném věku cca 20 let, takže bude mít vždy možnost mít děti. Zastavení porodnosti tedy neznamená žádnou ztrátu, nýbrž naopak zisk ve všech ohledech. Neboť v průběhu 7let na sobě člověk může hodně zapracovat, dosáhnout určité zralosti a vyvíjet se společně s partnerem, což dítěti přijde k dobru. A co je nejdůležitější: dítě se pak může narodit do světa, který se uzdravuje, do světa, ve kterém mohou být lidé zase lidmi a kde může být mnohem více všeho dobrého.

Barbara Harnischová, Švýcarsko