Jedna z nejčastějších a nejemotivnějších reakcí na námi navrhovaná opatření k celosvětové kontrole porodnosti zaznívá v podobě otázky: kdo vypracuje hrubý domácí produkt starším generacím? Kdo bude vydělávat starým lidem na důchod? Kdo bude dávat na živobytí rodičům, až budou staří?

V Evropě a v západním civilizovaném světě, jakož i ve všech státech na Zemi se úkol sociálního a důchodového zabezpečení ukládá jako nutná povinnost potomstvu již od kolébky; takříkajíc jako jakési nedobrovolné břímě pro většinou neplánovaně narozené potomky. Lidé ve svém nerozumném, hloupém a primitivním myšlení prostě nechtějí a nemohou pochopit, že důchodové zabezpečení nemůže fungovat tak, že se přesune na bedra nastupující generace. Pak je totiž takové zabezpečení podmíněno trvalým a nezadržitelným zvyšováním počtu potomků, kteří rovněž budou muset být jednou zaopatřeni a živeni prací, námahou, útrapami a poplatky atd. ještě většího počtu potomků. To odpovídá známému principu sněhové koule, tedy neustálému, věčnému koloběhu, ze kterého není úniku. Zodpovědnost, kterou by měl za sebe v normálním případě každý nést sám, se vinou falešného a krátkozrakého myšlení národa, úřadů i jednotlivců jednoduše odsouvá na další generaci; prostě a nerozvážně podle motta: zplodíme-li dost dětí, budeme moci mít bezstarostné a spokojené stáří. Úřady a vlády však toto stupidní a nezodpovědné myšlení ještě podporují, neboť rodinám přispívají na každé narozené dítě, vyplácejí prémie na děti a poskytují nevhodnou finanční podporu atd. Funguje to tedy tak, že čím více dětí nějaká rodina má, tím větší podporu od státu dostává. To je šílenství! Zato logicky smýšlející lidé, kteří si na základě tvrdé práce uvědomili svoji zodpovědnost a kteří se v přelidněném světě z rozumových důvodů rozhodli nemít děti, jsou státem za svoji zodpovědnost trestáni ještě vyššími daněmi a poplatky, než je normálně běžné – a to vše jenom proto, aby se tak podporovala šílená politika chybně pojatého důchodového zabezpečení a ještě větší a bezuzdnější plození potomstva, které z ní vyplývá. Výjimkou je v tomto ohledu pouze Čína. Pokud má v Číně nějaká rodina více než jedno dítě, tak musí platit vyšší poplatky a drastické pokuty. Avšak zkušenost dokazuje i zde, že ani rodiny s jedním dítětem nestačí k tomu, aby došlo k poklesu obyvatelstva. To by bylo ve skutečnosti možné pouze celosvětovým, mnoho let trvajícím zastavením porodnosti, které by bylo regulované a úředně kontrolované, jak to popisuje např. brožura »Boj proti přelidnění«.

Zaopatření starých lidí, kteří jsou v důchodu nebo kteří se o sebe jednoduše nemohou postarat, se nadále v žádném případě nemůže řešit šíleným plozením stále většího počtu potomků, a tedy nepřetržitým růstem celosvětové populace. Tento mylný, pomatený a nerozvážný princip je také v neposlední řadě spoluodpovědný za celosvětové přelidnění a za jeho ustavičný nárůst. Proto je nutné naleznout nová řešení a co nejrychleji je uvést v praxi.