Země se dáví a plive, je vydlabaná a trýzněná a hrozí, že se zadusí, avšak přesto ještě rok co rok přináší nádherné barvy a dává člověku z posledních sil to, co nemocné přírodě ještě zbylo.

Je však všeobecně známé, že se nemocná bytost krátce před svojí smrtí ještě jednou vzepře, takže zdánlivě nastává zlepšení. Cožpak nevydává nemocný strom plody, když cítí, že umírá? Cožpak se nestává, že člověk, který celé měsíce ležel v posteli, může krátce před svojí smrtí náhle vstát a dokonce chvilku chodit? Také naše planeta je živou bytostí, která dýchá a pulzuje, avšak člověk jí vinou svého nesmírného přelidnění vyrval vnitřnosti, všechno zničil; otrávil, vypálil a utrápil svůj vlastní domov. A co bude potom, až příroda náhle zkolabuje, protože nitro planety je vydlabané a drcené vahou nesmírné masy lidstva, protože lesy a povodí jsou zničené a mrtvé a vzduch je otráven? Takhle daleko to zajde s jistotou, neboť jak můžeme přestat v ohromném rozsahu drancovat Zemi, když obyvatelstvo Země denně narůstá o cca 300 000 lidí? Musíme tedy počítat s tím, že se ekosystém zhroutí, a nebude to až za několik let, nýbrž právě nyní, ještě dnes. Pak už nebudeme mít žádnou šanci něco změnit či obrátit se ve svém jednání a rovněž si nebudeme moci jednoduše sbalit své věci a přesunout se někam, kde je to lepší. Zeměkoule pluje nekonečným prostorem, a když vydechne svůj život, protože ji člověk zabil, pak s ní musí zahynout i člověk. Pak už nic nebude svědčit o tom, že na nádherné modré planetě kdysi existoval lidský život. Světlo života bude zhasnuté a lidstvo bude jedním úderem vyhlazeno. Obyvatelé této planety však tuto skutečnost podle všeho jednoduše zapomněli. Věří, že se někdy stane nějaký zázrak, že odněkud musí přijít nějaké řešení. Žádný zázrak se však nestane, nýbrž se naopak přiblíží temné proroctví o konci světa, pokud se všichni společně nezasadíme o okamžitou změnu situace. K pozitivní změně však vede jen jedno jediné řešení: lidstvo se musí scvrknout!

Nemůže a nesmí nám být lhostejné, jaké strašnosti se dějí na druhém konci světa, neboť to se týká bezprostředně každého člověka. Všichni žijeme a existujeme na téže zemi a všichni jsme na ni odkázáni.

Jak je jen možné, že je člověk tak slepý, hluchý, němý a lhostejný? Každodenní katastrofické zprávy s ním ani nehnou; na krátkou chvíli je sice otřesen, avšak to ho rychle přejde. Netečně shlédne denní zprávy a vůbec přitom nepozoruje, že čím dál tím víc degeneruje v bezduchou figurku, která nosí jméno člověk.

Claus Jacobi ve své knize »Zbývá nám 100 let« píše: »Stejně jako populační exploze proběhla i otrava planety za hranicí optického vnímání člověka. Postupovala pomalu, každý den jen o malý, nezměřitelný, nepatrný kousek.«

V tom má jistě pravdu, neboť kdyby ke zničení planety v důsledku přelidnění došlo najednou, tak by to s člověkem jistě pohnulo, bránil by se, protože by to každý jednotlivec pocítil na vlastní kůži. Avšak v důsledku toho, že lidstvo přibývalo zprvu pomalu a poté stále rychleji, neregistroval jednotlivec nic jiného než určitá omezení, která už si vůbec neuvědomuje.