V této souvislosti je možná namístě zodpovědět ještě jednu otázku: co se stane s plodem, když bude po potratu ještě naživu? Protože jej nelze jako za starých časů (u Řeků a Římanů) jen tak vysadit v lese (či v pustině), má se tento »človíček« bez ošetření a o samotě (nebo i v přítomnosti druhého člověka) nechat zemřít v separátní místnosti. Neměl by tedy dostávat ani vodu, ani potravu, a to na jednu stranu s bolestným vědomím toho, že tento člověk nyní musí zase »jít«, a na druhou stranu také s věděním, že se přece s absolutní jistotou znovu »objeví« někde na Zemi, tentokrát však se zdravým »nástrojem« (tělem).

Velmi důležité by bylo přirozeně také to, aby se pozemšťan zbavil své namyšlenosti, spadl konečně z oblaků své pýchy a začal pěstovat sebekázeň, což mj. znamená, aby držel na uzdě svoji reprodukci a plodil potomstvo skutečně jen tehdy, dovolují-li mu to okolnosti a oblast, ve které žije. Rozumnou metodou je antikoncepce, nikoliv potrat. Pokud se chce člověk nazývat opravdovým a skutečným člověkem, a nikoliv pouhou hříčkou svých pudů, pak už víckrát nesmí plodit lidský život, je-li tento již předem odsouzen k dlouholetému strádání a hladovění.

Dříve nebo později pochopí každý skutečně chápavě a tedy humánně smýšlející člověk, že »potracení« poškozeného embrya, resp. plodu spočívá v pravém a hlubokém zájmu dotyčného »nenarozeného života« a že jen takové jednání svědčí o opravdovém soucitu.

Tudíž je nyní také jasné, že se nemohu ztotožnit s názory Petera Singera a Helgy Kuhseové, když ve své knize »Musí tohle dítě zůstat na živu?« plédují pro aktivní eutanázii. Přiznávám, že je to velmi zajímavě napsaná kniha. Člověk je donucen (jestliže to připustí) zamyslet se nad mnoha aspekty etiky a získává zcela nové podněty k myšlení. Co je však těm dvěma nutno vytknout, resp. co způsobuje, že důkazní rovina pokulhává, je fakt, že jejich pochopení etiky je odtržené od reality. Jinými slovy se všechno vznáší jako ve vzduchoprázdnu, protože vše je vystavěno jen na ryze materiálním chápání skutečnosti a naprosto se opomíjí celá duchovní oblast (patrně proto, že se neuznává za vědecky prokázanou). Zdánlivá logika se odhaluje jako klamná logika, což např. platí bohužel i v případě křesťanství, které celé své učení staví na knize, která sice obsahuje pravdy, avšak pouze v malém množství. Ale to je zase jiná kapitola.