Je »zatracená« sviňárna a znak krajní ubohosti vědomí vyčítat postiženému člověku, že je naživu, popř. mu říkat, že ho měli raději zabít při porodu atd. I já mám radost ze »svých spolubydlících«, obzvláště z »legračních« mongoloidů (kdo by neměl?!), hodně jsem se toho od nich naučil a prožil s nimi sem tam nějaké ty hádky, ale ještě více veselých příhod. Avšak měnit bych s nimi rozhodně nechtěl. Ale už jsou jednou tady a je povinností společnosti, aby se o ně starala, poskytla jim důstojné podmínky k životu a aby je, přijde-li čas k odchodu, nechala odejít.

Jak bylo výše zmíněno, člověk smí zabít druhého člověka jedině z důvodu sebeobrany, a to pouze tehdy, když byly vyčerpány všechny ostatní možnosti. (Tento princip sebeobrany přitom neplatí jen mezi dvěma lidmi, nýbrž i v případě celých národů, jako např. v případě nacistického Německa a holokaustu či v případě režimu Saddama Husaina atd.) Vlastnoruční zabití novorozence nebo nějakého smrtelně nemocného dospělého – jakkoliv tento může být postižený či omrzelý životem – však určitě není případ sebeobrany. (Ohledně diskuzí a otázky, zda-li je z morálního hlediska stejné postižené dítě nechat zemřít anebo je zabít, tedy jestli je mezi tím nějaký hodnověrný rozdíl, je to tak, že chybějící nutnost sebeobrany je směrodatný faktor, který člověku zakazuje zabít nějakého novorozence či umírajícího.) Žádný člověk se nesmí pasovat do role soudce a nechat zabít, resp. sám zabít, nějakého člověka, vyjma zmíněného případu sebeobrany. Co je však povolené, ba co je dokonce pro každého člověka povinnost, je nebránit přírodě tam, kde pomoc (přesněji řečeno zdánlivá pomoc) jenom prodlužuje utrpení a bolest nebo kde novorozenec od samého začátku nemá žádnou vyhlídku na zdravý život (v širokém slova smyslu). V takových »případech« je třeba se zříci všech opatření, jež prodlužují život.

Jak již bylo řečeno, lidské tělo je oživováno dílcem Tvoření, jenž je schopen evoluce, a tedy vývoje a učení, a tento dílec Tvoření se život po životě pomalu ale jistě neustále vyvíjí, pojímá do sebe stále více vědomostí (jen logické vědomosti a moudrost), a to až do okamžiku v daleké budoucnosti, kdy už nebude zapotřebí materiální tělo a učební proces bude pokračovat už jen v oblasti ducha. (Forma ducha je vázána na planetu, na které člověk zemře. Tzv. »onen svět« je sféra, která časoprostorově odpovídá naší sféře, avšak nachází se jednoduše v jemnější dimenzi. Na onom světě forma ducha vyhodnocuje zkušenosti z právě uplynulého života a po ukončení tohoto procesu se pak znovuzrodí. Nový pozemšťan tedy začíná svůj život přesně na tom stupni vědění, na kterém se nacházel při svém posledním úmrtí na Zemi.)

A kdy se tato forma ducha stěhuje do lidského těla? To nastává asi 21. den po početí, a to v okamžiku, kdy se v embryu začíná tvořit kmenový mozek. Od tohoto okamžiku začíná v embryu působit vědomí a může se hovořit o tom, že je to člověk.