Ale nyní se už konečně dostávám k tématu:

Jedno tvořivé doporučení říká, že každá forma života má právo narodit se s nepoškozeným tělem, psychikou a vědomím (duch, resp. forma ducha jakožto dílec čistě duchovní sféry Tvoření nemůže být přece ani nikdy poškozen ani nemůže onemocnět, nýbrž může nanejvýš určitý počet životů stagnovat). Neexistuje tedy žádné nařízení, žádný předpis ani žádný nátlak Tvoření, že má člověk přijít na svět nemocný nebo zmrzačený, ať už z pomsty za minulé skutky (kvůli »zlé karmě« atd.) nebo já nevím z jakých ještě důvodů. Ne, každému člověku (a každé živé bytosti) má být umožněn férový vstup do života s plnohodnotnou šancí na dobrý a prospěšný život. Na rozdíl od nerušeného světa zvířat, kde jsou nepovedená mláďata atd. buď usmrcena nebo opuštěna kvůli ochraně druhu (což ostatně alespoň donedávna platilo i v lidských společnostech a civilizacích za účelem zabránění přelidnění), je to u dnešních »civilizovaných« lidí tak, že na jednu stranu nutí k přežití člověka, který přirozeně směřuje ke smrti, a na druhou stranu poškozují nenarozený (a samozřejmě i narozený) život vinou falešného způsobu myšlení a života a vinou celkového znečištění životního prostředí atd. Pozemský člověk ve své nevědomosti, zaslepení a bezmezném egoizmu zatracuje takto postižené nově narozené lidi k dlouholetému churavění nebo přinejmenším k nesvéprávnému životu a doživotní závislosti. Místo aby pozemšťané jednali na základě skutečné zodpovědnosti a projevili opravdový soucit – což by znamenalo, že dotyčného člověka ušetří takovéhoto života a umožní mu nový start v jiném, nepoškozeném těle –, nutí postiženého člověka k životu v duchovní stagnaci, tedy k marnému a nesmyslnému životu. Já vím, že mnoho lidí říká, že nemoc je nezbytná a že postižených lidí je třeba, aby se člověk nestal příliš zpupným či aby si v sobě mohl vytvořit útrpnost a soucit. (Ale: k tomu, aby člověk onemocněl nebo měl nehodu – anebo si sám přivodil nějakou nemoc – má přece během svého pobytu na Zemi vskutku ještě dostatek příležitostí! A také těchto příležitostí hojně využívá!) Avšak jak neuvěřitelně drzé a opovážlivé je takovéto myšlení? Kdo z těch, kteří »plácají« takové nesmysly, by se chtěl sám narodit s mongoloidním syndromem, s krvácivostí, s mozkovou obrnou nebo bez velkého mozku? Myslím, že žádný normální člověk by si tohle u vlastní osoby nepřál, dokonce ani masochista. A přesně tuto okolnost postrádám v diskuzích s rodiči, resp. s ošetřujícím personálem atd. Vždycky se hovoří jen o tom, jak moc se toho můžeme od postižených lidí naučit – lidé tedy vycházejí jen z vlastní perspektivy. Znám mnoho »duševně postižených« lidí (žiji s takovými lidmi už 10 let pod jednou střechou!), a neznám žádného, který by tvrdil, že je rád postižený! A když nějaký »pouze« tělesně postižený člověk říká, že je raději postižený než zdravý – např. že on nebo ona rád(a) trpí lámavostí kostí –, pak takovému člověku nevěřím.

Další tvořivý zákon říká, že žádný člověk po svém narození nesmí být zabit, vyjma případu sebeobrany. To znamená, že jakékoliv aktivní jednání za účelem usmrcení člověka či osoby je čistá vražda, ať už se jedná o trest smrti, válku, přejetí člověka v podnapilém stavu, otrávení či aktivní eutanázii atd. – anebo o sebevraždu! Z toho důvodu je to tak, že všichni postižení spolubližní, kteří dnes na Zemi žijí, mají právo zůstat naživu. Žádný člověk nemá právo těmto lidem vyčítat, že žijí.