3. Vědění je předstupněm k moudrosti. Moudrost je výsledkem objasněné vyrovnanosti v logickém vědění a v zakušení tohoto vědění jakožto absolutní určitost; jinými slovy: co je jízda na kole, vím až tehdy, když umím jezdit na kole – když jsem se to naučil. (Ach jo, když to takhle půjde dál, tak se nikdy nedoberu konce.)

Dále: za všemi materiálními projevy, které můžeme (nebo nemůžeme) vnímat našimi materiálními smysly, se skrývá duchovní oblast, která celému materiálnímu Vesmíru dodává nezbytnou životní sílu a oživuje jej. Tato duchovní síla např. umožňuje, aby ze semínka vyrostla rostlina. Navíc je to tak, že ve skrytu působí bezpočet zákonitostí, které se starají např. o to, aby se Země každých pár dní netočila jiným směrem atd. Ano, při neutrálním pozorování přírody a Vesmíru se člověk nemůže vyhnout poznání, že na pozadí jevů vládne fantastický řád a že vše je se vším skloubeno jako v nějakém přístroji, jako v nějakém obrovském hodinovém stroji, kde je každý dílek částí nadřazené jednoty. (A mimoto dojde člověk nevyhnutelně k poznatku, že je nemožné, aby život existoval pouze na Zemi!) Tato duchovní síla, nazývejme ji Tvoření – pro nás pozemské červíčky je nezměrným tajemstvím –, vytvořila ze sebe Univerzum, tj. zákonitosti, které až do dnešního dne umožňovaly a i nadále budou umožňovat vývoj veškerého života. A tak se v běhu biliónů let vyvinuly galaxie, hvězdy, planety atd., načež vznikl první primitivní rostlinný život, poté fauna a nakonec člověk – a to vše na základě přesného řízení, kde nic nebylo ponecháno náhodě; na základě neustálého sledu příčiny a následku. Samozřejmě, že se člověk jednoho dne prostě neobjevil ve své nynější podobě, ale má za sebou dlouhý vývoj a před sebou jeden docela speciální úkol. Na rozdíl od rostlinného a zvířecího života uložilo Tvoření, univerzální duch, do člověka nepatrnou částečku sebe samotného, takzvanou formu ducha. Ta člověku umožňuje, aby se uvědoměle učil, rozvíjel svou chápavost a uvědomoval si smysl života i tvářnost a povahu světa atd., atp. Tato duchovní forma je nesmrtelná, jako vše duchovní, a jejím cílem je neustále se vyvíjet po celé miliardy let v lidských tělech a pojímat do sebe vědění a moudrost, aby jednou v daleké budoucnosti znovu vešla do Tvoření, následkem čehož i samo Tvoření prodělá evoluci, neboť stejně jako člověk v malém, tak se i Tvoření ve velkém musí neustále učit – to je proces, který nikdy neustane.

Ano, a ještě jedna věc je velmi důležitá: Tvoření do ničeho »nefušuje«, resp do ničeho se »nemíchá«: a ani nikoho netrestá či neodměňuje. Nikoliv, Tvoření se chová absolutně neutrálně, jednoduše stanovilo zákony a doporučení, v souvislosti s nimiž může člověk svou chápavostí poznat, že je správné se jimi řídit, stejně jako to mohou poznat na bázi impulzů a pudů všechny ostatní formy života; a podle toho, jestli člověk těchto zákonů a doporučení, jakýchsi »mantinelů«, dbá nebo nedbá, podle toho si také utváří svůj život. To rovněž znamená, že každý člověk je sám zodpovědný za své myšlení a jednání. Tyto tvořivé zákony a doopručení je ostatně možné poznat v přírodě a v kosmu.