KE STAŽENÍ V PDF

Hodnoty etiky a morálky

Následující, na zájmové teorii založené vysvětlení má člověku usnadnit pochopení toho, proč má svůj život a své bytí utvářet a vést na základě etiky a morálky.

Etika a morálka jsou dva pojmy, které spolu nepochybně souvisejí a bývají často stavěny na roveň, avšak existuje mezi nimi směrodatný rozdíl, neboť dotyčné normy a hodnoty morálky představují samostatnou skupinu, zatímco etika spíše popisuje, co je správné nebo špatné, což lze jiným a vědeckým popisem vysvětlit jako všeobecnou diskuzi o hodnotách »správného« a »špatného«. Přesto však mají být pojmy etiky a morálky níže vyloženy ve vzájemné souvislosti.

Člověku se všude skýtají příležitosti k tomu, aby se vědomě choval v souladu s etikou a morálkou, aby si počínal zdvořile, poctivě, tolerantně a ohleduplně, jak ve svém každodenním životě, tak během celého života vůbec. Eticko-morální chování v jeho přirozeně dané podobě může člověk praktikovat ve všech situacích svého bytí, tedy jak ve všech soukromých oblastech, tak v každé společnosti, na pracovišti, u přátel a známých, jakož i v rodině, při stycích s kýmkoliv i v rámci silniční dopravy atd. Etika a morálka tvoří také praktické návody k vedení života, jeho hodnotným podmínkám a pravidlům, avšak rovněž i ke korektnímu jednání a konání, s nímž se musí člověk stále znovu vypořádávat. Pokud jde o etiku a morálku, tak stojí vždy zvláště v popředí její hodnotné tradiční podoby, které jsou registrovány jako zvláštní hodnoty, totiž hodnoty ochrany života, svobodné vůle, správného jednání a záchovy svobody.

Jako etické a morální jsou označovány hodnoty a pravidla, jež jsou v rodině, ve vztazích s přáteli a známými nebo ve společnosti všeobecně uznávány. Pokud se hovoří o tom, že nějaký člověk jednal nebo jedná z hlediska eticko-morálního správně, pak je tím v každém případě míněno, že svým chováním vyvíjel nebo vyvíjí takovou snahu, kterou lidé považovali, resp. považují za správnou a dobrou. Přitom se hodnoty a pravidla etiky a morálky označují jako dobré a uznávají se jako všeobecně cenné a hodnotné.

V rámci etiky a morálky existují též jistá doporučení, která předepisují určité eticko-morální jednání, jako např. v tom smyslu, že se písemně nebo ústně výslovně doporučuje: »Nezabiješ« nebo také »nepokradeš«, přičemž bez těchto doporučení (»Gebote«, dříve překládáno i jako přikázání; pozn. překl.) coby zákonů není soužití ve společnosti dobře možné.

Neeticko-nemorální jednání je chybné a špatné právě tehdy, když jej člověk provádí, ačkoliv je v rozporu s povinnostmi a ačkoliv jej vykonává z nedbalosti, vzteku nebo explicitně proto, že za ním vězí špatný, pomstychtivý nebo zištný motiv.

Mezilidský život je vlastně přirozeně regulován etikou a morálkou, a tedy přirozenými etikami a morálkami, které mají i uspořádávající funkci, a sice v souvislosti se všemi úhrnnými, legitimizovanými, hodnotami, jež člověku nejsou od přírody dány, ale musí si je separátně vědomě osvojit. Etika a morálka tvoří pro člověka základní normativní rámec jeho chování a působení ve vztahu ke spolubližním, v rodině, vztazích s přáteli a známými a uvnitř společnosti.

Etika a morálka se ve vztahu k rodu člověka zaobírá v prvé řadě jemu přirozeně daným základním principem chování ke spolubližním, jakož ale i k planetě Zemi, k přírodě a její zvířecí a rostlinné říši, což psychologická věda zpravidla neuvádí, protože to zřejmě ani neví. Eticko-morální hodnoty se však vážou též na otázky sexuality a neomezují se, resp. nikdy se neomezují, ani na přečetné další záležitosti, ale jsou nanejvýš důležité, jako kupříkladu ve věci logiky, rozumu, zdravého úsudku a odpovědnosti. Tyto atributy platily zvláště a v každém případě a musejí platit i po všechnu budoucnost. Už jen myšlenky a pocity, jež mohou kupř. vést od eticko-morálního uspokojení přes rozhořčení, soucit či vinu až po zvláštní emoce, je nutno členit na hodnoty, které si člověk za normálních okolností nikdy neuvědomuje.

Etika a morálka se v podstatě zabývají lidským jednáním ve vztahu k dobru a zlu, i ve vztahu ke správnému a špatnému, a sice zejména z hlediska chování.

Tyto hodnoty se přirozeně vyvinuly již před mnoha stamilióny let a zakotvily se v běhu evoluce přirozeně jako vlohy ve všech živočiších, a tedy i na úrovni základních hodnot v člověku. Na stranu druhou si však musí člověk velkou část všech hodnot sám vypracovávat výchovou a výchovným osvojováním si atd.

Základní pojmy etiky a morálky tedy v zásadě nejsou ničím, co člověka uschopňuje jednat z hlediska eticko-morálního správně. Naopak si musí člověk velký zbytek všech etických a morálních hodnot, jimiž se odlišuje od všech ostatních živočichů, osvojovat sám, jelikož mu nejsou od přírody dány. Člověk totiž disponuje osobností s vědomím, které může vědomě a na základě instinktivních pocitů využívat, a sice na rozdíl od ostatních životních forem, jež mohou své vědomí využívat pouze slabě na úrovni částečného uvědomění a instinktů. A když se člověk naučí těm mnoha jiným hodnotám etiky a morálky, tak se pozvedne k pravému lidství, a tím i k tomu, aby svým vlastním způsobem praktikoval společenské soužití, jež bude prosté nenávisti a jež bude zavrhovat veškerou pomstu a odplatu, pomlouvání a nepoctivost všeho druhu, přičemž člověk ani nebude vykonávat násilí, nebude vraždit a zabíjet, a nebude tedy ani znát žádné nepřátelství a vést války.

Etika a morálka neznamenají pouze to, že se nemá zabíjet, ale vypovídají též o tom, že člověk nemá vést války a udělovat tresty smrti, a že se nemá ani přít, nenávidět a být násilný atd. Etika a morálka ale vypovídají také o tom, že má být člověk sebevědomý, sebejistý, věrný povinnostem a poctivý atd.

Tvrdí se, že eticko-morální názory ve vztahu k drogám a sexu atd. se asi z 50 procent dědí, zatímco zbývajících 50 procent tohoto odklonu se vysvětluje jedinečným sociálním prostředím. Tak na to ovšem podle přirozené etiky a morálky nelze nahlížet, neboť ty se od přírody plně zaměřují na to, aby bylo zajištěno soužití každého rodu a druhu, vždy podle jeho povahy. Tento přírodní aspekt eticko-morálních hodnot zahrnuje však jejich nejmenší část, neboť velký celek etiky a morálky si musí člověk vypracovat sám. Pokud jde o tento celek všech hodnot veškeré etiky a morálky, tak se musí každá osobnost individuálně rozhodnout, zda si jej vypracuje, nebo nikoliv. Tyto faktory totiž ve vztahu k názorům a domněnkám nejsou dědičné, ani ve vztahu k nějakým aspektům, ani přímo či nepřímo, neboť těmto hodnotám se musí člověk správně vědomě a ochotně naučit a také je sám uskutečňovat.

Děti se přirozeně dané části etiky a morálky učí již nevědomě, když jsou ještě velmi malé, neboť jsou v tomto ohledu zpravidla indoktrinovány již po narození, aniž by to rodiče vnímali, a aniž by si to tedy uvědomovali. To probíhá tak, že matka a otec novorozence zcela přirozeně »hýčkají« svým přirozeným eticko-morálním způsobem a tím jej opatrují a opečovávají. A to právě činí tak, jak to před stamilióny let již přirozeně, resp. svým přirozeným způsobem činili prvotní živočichové, což umožňovalo soužití rodin a stád životních forem, přičemž lidé dnes nevědomě jednají tímto způsobem. Část lidí ale díky své osobnosti a síle svého používaného vědomí dokáže vědomými myšlenkami a z nich plynoucími pocity činit eticko-morální rozhodnutí. Oproti tomu mnohem větší část jiných lidí pěstuje – aniž by si to uvědomovala – zdánlivé myšlenky a podléhá závislosti na bludné víře, vinou čehož vegetuje ve víře, zavrhuje skutečnost a její pravdivou povahu a trestá ji svojí věřivostí. To je známkou toho, že je víra – ať už náboženská, nebo světská – hluboce zakořeněna v charakteru člověka, a že on není schopen vnímat realitu tak, jak je skutečně dána. Tito lidé podléhají vinou své víry chybnému pociťování, takže ani nedokážou rozlišovat skutečnost a její pravdu, jakož ani neskutečnost a nepravdu jako správnou či chybnou. To má zákonitě za následek, že vlivem své závislosti na bludné víře hodnotí tuto závislost jako správnou, zatímco realitu hodnotí jako chybnou, přičemž svoji víru vehementně brání. Z toho důvodu nejsou schopni rozeznávat negativno a pozitivno, a rovněž ani nevědí a nechápou, že to pravé, dobré a správné nepřichází a neroste samo od sebe, ale musí to být zasazeno a pěstováno, dříve než to člověk může sklízet a usměrnit do správných drah logiky a rozumu. Člověk, jenž propadl závislosti na věrském bludu, musí tedy nejprve nalézt sémě, které v něm bude klíčit a vzrůstat a umožňovat mu, aby činil správná, víře cizí, avšak pravdivá a kvalitní eticko-morální rozhodnutí. Člověk, který fakticky samostatně myslí, a tedy není věřící – a jemuž je tvorba pravlastních myšlenek a utváření správných a hodnotných pocitů povinností, díky čemuž si buduje také zdravý a pozitivní psychický stav –, je vskutku někým, kdo kvalitně vede svůj život a dokáže kdykoliv zvládat své bytí.

To vše v tomto ohledu je známkou toho, že jsou hluboko v jeho mozku zakořeněny etika a morálka, a proto je v něm stále přítomné pociťování toho, co je správné a co špatné, takže dokáže vždy správně rozeznávat a chápat realitu, a tím i skutečnost a její pravdu; proto dokáže i vždy činit správná rozhodnutí a správně jednat.

Tvořivá energie je, vedle osobnosti a vědomí, tím krajně nejdůležitějším faktorem v tom smyslu, že Tvořením daná energie a síla dává člověku život, a sice v tom ohledu, že oživuje osobnost, a tím i vědomí. Je to právě tato energie a síla, která člověka uschopňuje k tomu, aby vytvářel svým vědomím myšlenky a pocity, díky nimž může nejen utvářet, formovat a využívat svůj každodenní život, ale rovněž se i učit a osvojovat si vědění, s jehož pomocí prodělává další evoluci, resp. se vyvíjí a stává se vědoucnějším, rozumnějším, znalejším, dovednějším a učenějším atd. Tím se utváří trvalý evoluční otisk a rozumění skutečnosti a její pravdě, což v podstatě pozvedá vědomí, jeho myšlenky a pocity a také formuje stav psychiky do vysoké kvality, což plodí moralitu spojenou s etickými normami, a tím i se zásadami mravních hodnot, které regulují všeobecné mezilidské chování; toto chování pak mnozí lidé za normálních okolností uznávají a akceptují jako závazné a pociťují jej též jako mravní cítění jednotlivce. V zásadě je nutno rozumět tomu, že veškeré působení vědomí představuje stále produkt Tvořivé energie a skýtá člověku možnost, aby na základě její energie a síly udržoval život ve funkci a vědomostně jej evolvoval.

Všechny možné a myslitelné myšlenky a pocity v pozitivní i negativní podobě vycházejí pouze z toho, že pouze energie Tvoření skýtá veškerou energii a sílu k tomu, aby mohl člověk svým myšlením vytvářet též pocitová hnutí. Rozhoduje však sám o tom, jak bude své myšlenky a pocity v pozitivní či negativní podobě formovat a zda bude nakloněn skutečnosti a její pravdě, anebo neskutečnosti, a tím nepravdě.

Pokud se rozhodne, že bude sám myslet reálně a že bude z tohoto myšlení vytvářet a pěstovat reálně-pozitivní pocity, tak bude člověkem, který bude vidět realitu tak, jak je skutečně dána, a proto se bude stále snažit, aby také vše posuzoval, rozhodoval a vykonával na základě skutečnosti a její pravdivé povahy. Je-li však člověk nerozhodný, nedbalý, ledabylý a prostý energie ve smyslu lhostejnosti, nebo je-li příliš mladý v postihování skutečnosti a její pravdy, tak se začíná již velmi záhy izolovat od reality – zpravidla vlivem indoktrinace při výchově či na základě věcí, o nichž se doslechl nebo které »okopíroval« od svých známých či z okolního prostředí atd. To má za následek, že se přiklání k tomu, čemu chce jednoduše věřit a co chce přijmout jako pravdu, a tudíž bez přemýšlení jednoduše důvěřivě spoléhá na všechno to, co je mu říkáno a vyprávěno. Všechno opačné, co se zakládá na skutečnosti a její pravdě, pak neuváženě odmítá a pokládá za lživé a podvodné; zato však s nadějí sází na uskutečnění svého očekávání, které však po všechen čas zůstane nenaplněné. To proto, že tato naděje vyplývá pouze z troufalého, předstíraného lživého klamu a zlého podvodu, jenž se v podstatě zakládá na přeludu a iluzi, jež s sebou přináší bludy a nesplnitelná očekávání. Tím se člověk dostává až do situace, v níž začne věřit těmto lžím a podvodům, které mu předstírají něco, co neexistuje, a které v každém případě brání jeho samostatnému myšlení a rozhodování v tom směru, aby si detailně všechno prověřoval a aby nalézal skutečnost a její pravdu, jelikož jednoduše podléhá víře, od níž se již není schopen odpoutat. Tak to probíhá i s každou náboženskou vírou, která je indoktrinačně vtloukávána do hlavy většině dětí již od nejútlejšího věku, často již od narození, což vyrůstajícího člověka dohání k věrské závislosti a k odpovídajícímu, na náboženské víře založenému chování. Může se zde jednat o jakékoliv náboženství, neboť ve vztahu k víře v tom není rozdíl, jelikož každá víra se již za velmi krátkou dobu zvrhává v nehoráznou závislost, kterou mladý člověk nedokáže ovládat a s níž pak dospěje a prochází svým životem.

Každá náboženská víra vede k závislosti v podobě bezmála beznadějné mánie, a proto člověk jí stižený pociťuje silnou touhu, aby v sobě svoji drogu víry a své závislé chování stále hlouběji zakotvoval, kvůli čemuž v tomto ohledu ztrácí kontrolu nad svým samostatným myšlením tak, že v každé situaci věří, že Bůh, v nějž věří, už všechno správně uspořádá. Tento negativní důsledek jeho věrské mánie vede k tomu, že se jí už není schopen zříci, a tudíž se u něj ve vztahu k jeho závislosti nikdy neobjevují abstinenční příznaky, ale ani žádné pochybnosti či úvahy, když je na tuto závislost tázán. Pokud se to však jednou přece jen stane, tak se u něj ihned objevují útrapy spojené s abstinenčními příznaky, jež vedou zpravidla k tomu, že neprodleně ukončí známosti a přátelské vztahy atd. s lidmi, kteří se odvážili ve smyslu pochybností či vysvětlení pozvednout svůj hlas ve věci věrské závislosti. To je zpravidla důvod, proč věřící jednoduše zanedbává povinnosti a proč jednoduše bez hlesu ukončuje své známosti, přátelství či úzké vztahy, jak bylo již řečeno.

Závislost na náboženské či světské víře se u vyrůstajícího člověka vyvíjí zpravidla plíživě, a tedy nikoliv tak jako u dospělého člověka, který si vlivem nějakého zážitku atd. osvojí bludnou bohovíru z okamžiku na okamžik nebo za krátkou dobu. U dítěte probíhá víra plíživě přes vícero plynulých stupňů, jež se odvíjejí z vývoje rostoucího věku, přičemž člověk drogu víry stále více a více používá k tomu, aby se vyhnul problémům, zatímco pozbývá kontroly nad vlastní odpovědností ve věci etiky a morálky a to, co ztratil, nahrazuje více a více špatnými zvyklostmi. Přitom se mánie víry točí už jen kolem toho, že v člověku vzniká skrytá nebo otevřená nenávist proti všem spolubližním, kteří nezastávají přesně touž víru nebo kteří jsou bez víry.

Věrská závislost se nezakládá na genetických dispozicích, ale jen a pouze na indoktrinujících vlivech a na tom, že ji dotyčný člověk neuvážlivě »kopíruje« od ostatních. V nábožensky věřící rodině se dítě již v nejmladších letech konfrontuje s obtížnou výchozí situací ve věci nábožné víry, přičemž tato situace pro něj představuje riziko, že nebude moci beze škod samostatně rozvíjet svůj myšlenkový svět, neboť náboženská víra, kterou mu projevují členové rodiny, působí nebezpečně indoktrinačně, čemuž se dítě nedokáže bránit, nebo jen velmi stěží. Z těch kterých rodinných konfliktů, stresu, násilí, ba dokonce ze zneužívání v dětství či v mladistvém věku, vyvstává náboženská víra, která nepřipouští nosný eticko-morální sebevývoj, která však mnohem spíše od základu ničí jakoukoliv osobní kontrolu eticko-morálních impulzů, jakož i smysl pro sociální vývoj.  Toto rovněž narušuje kompetence pro budování všech důležitých ochranných faktorů ve věci zdraví, a proto bude muset vyrůstající člověk ve své pozdější dospělosti zákonitě hospodařit s nedostatečnými obrannými silami svého imunitního systému. Veškeré násilí, stres a mnohé jiné, z eticko-morálního pohledu nesprávné věci – které pocházejí i od okolního společenského prostředí a které mají negativní vliv na všeobecné kulturní poměry – přispívají velmi silně k bludné víře, která působí nejen nábožensky, ale i světsky.

Nedostatečné společenské normy etiky a morálky – které jsou jako takové ve svém plném rozsahu »psychologické vědě« očividně neznámé, avšak tvoří ve svém celkovém rozsahu obsáhlé hodnoty, díky nimž se člověk stává pravým člověkem, pokud si jim naučí, pokud je ovládá a aplikuje v každodenním životě – představují velký zlořád, kvůli němuž člověk coby myslící bytost myslí, rozhoduje se a jedná v rozporu s tím, co je správné, neutrální a životně optimistické. Z toho důvodu pak vše zaměřuje na boj, na zhoubný trest, na vraždění a zabíjení, což ve svém myšlení vnímá jako dobré a spravedlivé, resp. tímto způsobem klamně uvažuje a obhajuje to. Toto se objevuje také v právosloví, a to už jen proto, že se vykonávají tresty smrti a že se také tajně či otevřeně mučí, že jsou lidé nespravedlivě osočováni a pronásledováni a vyměřuje se jim nespravedlivá výše trestu. Je zde také faktor výkonu trestu, který bývá nezřídka doprovázen sužováním, šikanováním a jinými zlými a člověka nehodnými metodami.

Boj se však vede i na politické úrovni, a sice s pomocí nucených zákonných opatření, která lidem oklešťují nebo loupí svobodu, ale také s pomocí vojska, které bojuje ve válkách kvůli státním nevraživostem, a s pomocí rozkazů k zabíjení a vraždění, což nepřináší jen hromadná úmrtí, trápení, nouzi a bídu, ale i obludné destrukce cenných lidských výdobytků. Ale to ještě není vše, neboť také trápení, nouze, zvrhlosti, lži a závažné finanční a jiné podvody, jakož i případy vražd a zabití atd., vinou různých druhů sportu, jsou natolik eticky a morálně nehodnotné, že to nelze nazvat jinak než jako příšerné. To proto, že tyto sporty se zaměřují jen na boj a vítězství, což nevede jen k rozepřím a násilí, ale též k nenávisti, pomstě, pronásledování, a dokonce i k vraždám a zabíjení. Je s tím spojena také touha po moci, a každý chce být větší a lepší než ten druhý, než jeho bližní, a už jen to opět zavdává příčinu k tomu, aby bylo ubližováno spolubližnímu, aby byl znevažován a nakonec nenáviděn atd.

Tím se v člověku vyvíjí psychoaktivita, která zasahuje celé jeho zdánlivé myšlení a tak jej ovlivňuje, že jeho mozek uvádí do chodu komplexní chemický proces asi 90 miliard nervových buněk, jež dále produkují chemické messengerové látky a ty pak vyvolávají myšlenky a generují postoj, který touží po uspokojení, právě tak, jako toto uspokojení vyžaduje věrská závislost. Tento proces se již nedá jednoduše vyřadit, jelikož jej člověk může už jen velmi obtížně kontrolovat, pokud je jednou již přítomen, a proto musí již předem dbát na to, aby se tohoto manického stavu víry vyvaroval. Toho je však schopen pouze tehdy, když bude zůstávat při jasných smyslech a když se nikdy a za žádných okolností nebude oddávat víře v nějakou věc, díky čemuž věrské závislosti nepropadne. Věrská závislost působí bez výjimky tak, že je člověk schopen už jen zdánlivého myšlení, které se zakládá na tom, že člověk není schopen myslet podle skutečnosti a její pravdy, ale činí tak pouze zdánlivě, což ale nevnímá, protože jeho zdánlivé myšlenky nejsou neutrální, ale v každém případě ovlivněné tím, co jej vinou věrské závislosti ovládá.

Problematika spojená s tím, že si lidé neosvojují etiku a morálku, má za následek, že je fakticky obsáhle neovládají – lidé je zpravidla ani »necvičí« v úplném rozsahu, ale jen nedostatečně, protože to psychologie nevědomě takto doporučuje a tvrdí, že mají lidé dodržovat pouze určité způsoby chování, aby tím sloužili společnosti. Člověk si vskutku nepěstuje závislost jen na své víře, nýbrž i na svém nedostatečném eticko-morálním chování, jež z této víry vyplývá. A to se děje proto, že člověk kvůli své manické víře zanedbává všechny aktivity a závazky spojené se skutečností a její pravdou, což neškodí jen jemu samotnému, ale i celému sociálnímu prostředí. Avšak člověk této manické víře podléhající to nevnímá, což má velmi rozličné důvody, z nichž většina spočívá v mozkových pochodech, neboť také chování stimuluje limbický systém a reaguje patřičným způsobem, jako to nastává při závislosti na substancích.

Pokud se chce člověk skutečně odpoutat od věrské závislosti – náboženské nebo světské –, tak nemá tak dobré šance jako lidé, kteří propadli závislosti na substancích, neboť u těch lze abstinenční příznaky léčit lékařsky a mohou být v případě nouze izolováni na klinice nebo v soukromých prostorách. To žel není možné v případě lidí závislých na náboženské či světské víře, protože ti jsou každodenně konfrontováni se spolubližními, kteří jsou rovněž manicky věřící a kteří svojí závislostí ovlivňují ty, kteří se od ní chtějí osvobodit. Dotyční jsou tedy odkázáni jen sami na sebe a na to, aby se vědomě snažili vytvářet si své vlastní jasné myšlenky a pocity ve vztahu ke skutečnosti a její pravdě a jednat s ní v souladu. Při tom si musejí také jasně uvědomovat, že si musejí uchovat svoji vůli k pochopení a své chování v tom směru, že se budou nadále obracet už jen ke skutečnosti a její pravdě. Při tom je od člověka chybné, a tedy nesprávné chtít zatajit, že se osvobozuje od věrské závislosti, neboť má být známé, že u něj nadále stojí v popředí myšlenky, pocity a vnímání faktické reality a že vstupují do viditelné a slyšitelné sféry. To může v těch kterých případech rovněž zabránit tomu, aby třetí osoby »chtěly přesvědčovat« a začaly se tak pokoušet o to, aby si dotyčný svoji manickou bludnou víru zachoval. Pro dotyčného je ale také nutné, aby se ve svých myšlenkách a pocitech nenechal skličovat, strachovat ani dráždit, ale aby si stále zachovával kontrolu nad svým samostatně zvoleným závazkem, že bude proti věrské závislosti bojovat a že ji odloží.

Není tomu tedy ani tak, že člověk vede dvojí život, neboť má otevřeně a upřímně žít se skutečností a její pravdou tak, jak je vskutku dána. Když člověk toto plně a zcela zohlední, tak ani nebude podléhat slabosti a neschopnosti v tom směru, že by bez závislosti na bludné víře nemohl žít, a nebude v něm ani vznikat ignorance vůči lidem na bludné víře závislým, a proto k nim bude navzdory jejich věrskému bludu přistupovat normálně, aniž by na ně kvůli jejich závislosti dotíral atd. On sám ale musí dbát na všechny nezbytné obranné mechanismy a ochranná opatření proti manické bludné víře, což značí, že nemá nikdy ztrácet z očí realitu skutečnosti a její pravdy a že musí tímto způsobem zachovávat své myšlenky a pocity zdravé a zaměřené na realitu, přičemž i jeho psychický stav musí zůstávat stále stabilní.

Zbavovat se závislosti na věrských bludech je sice velmi namáhavé, ale nejedná se o naprosto doživotní diagnózu, neboť získá-li člověk procesem učení se eticko-morální poznatky, tak v něm vzejde i smysl pro logiku, rozum, soudnost a odpovědnost. Z toho vyplyne, že rozezná realitu a to, že život a všechny osudy neřídí »milý pánbůh«, andělé, »světci« nebo »dobří duchové« atd., nýbrž pouze sám člověk svými vědomými myšlenkami, pocity, rozumnými rozhodnutími a korektním jednáním. Přitom má však v člověku stále zůstávat přítomná jistota toho, že v životě nic nereguluje manická bludná víra, ale že sám člověk určuje svá správná rozhodnutí a své v každém ohledu odpovědné jednání svými korektními myšlenkami a hodnotnými pocity. Tato základna chování je vytvořena tak přirozeně jako etika a morálka, jež přirozeně vzešly v prvotních živočiších již před stamilióny let a zaručovaly, aby se tito živočichové mohli spolčovat, dokonce i tvořit rodiny a stáda a zacházet s konflikty. Tehdejší doby již uplynuly do minulosti, a vlivem evoluce vznikl člověk, který začal být schopen vědomě myslet, tvořit pocity a uplatňovat logiku, rozum a zdravý úsudek. Avšak místo toho, aby se od základu přiklonil k přirozené etice a morálce a aby si vědomě osvojil všechny jejich hodnoty, tak jednal opačně a vzdaloval se více a více přirozenosti, a tím i většině všech etických a morálních hodnot. Kvůli tomu se stal sobeckým, začal chybně myslet a ukládal do hlubin svého charakteru všechna negativa a zlé špatnosti, jež při každé vhodné či nevhodné příležitosti propukají a zavádějí člověka až k vraždění a zabíjení, a dokonce od nepaměti i k válkám a destrukcím. Potom k tomu přistoupila ještě i náboženská víra, která se vyvinula v blud a nakonec v závislost, a proto dnes většina pozemského lidstva podléhá manické bludné víře a přestala být schopna pěstovat vědomě a samostatně myšlenky, tvořit takto pocity, činit správná rozhodnutí a jednat bez spolupůsobení faktorů manické bludné víry. K tomu je pokládán základní kámen již v raném dětství, neboť v této době se již tvoří základ víry, a tím předstupeň závislosti na bludné víře, která člověka činí neschopným k tomu, aby se vědomě učil všem těm četným hodnotám přirozené etiky a morálky, které psychologická věda tak jako tak uvádí jen v nemnohých hodnotách, které by však ve svém celkovém úhrnu byly nezbytné k tomu, aby se člověk skutečně stal pravým člověkem, jímž by samozřejmě od základu musel být. Ony obsáhlé přirozené hodnoty etiky a morálky – které však pozemšťané ignorují, kvůli čemuž jsou ve svém životě stále konfrontováni s nepříznivými výzvami – se nerozvíjejí samostatně, ale člověk si je musí vědomě a záměrně osvojit. Není tomu tedy v žádném ohledu tak, jak opakovaně tvrdí sociální média a psychologické vědy v tom ohledu, že je vše perfektní, neboť tato lež a tento klam odrazuje člověka od toho, aby se ptal na hlubší souvislosti etiky a morálky a dozvěděl se, že to, co v tomto ohledu veřejně vyučují »odborníci«, není nic víc než prázdný dým. To, co se velmi nedostatečně vyučuje, ani nevede člověka k tomu, aby dosáhl pravého lidství, ani tím nejsou odstraňovány všechny zlé špatnosti a negativa, jako je zášť, pomsta a odveta, jako je pomlouvání, kriminalita a zločinnost, jako je lhaní a podvádění, jako jsou války, běsnění, mučení, ničení a vraždění. Není tím omezováno ani vraždění a zabíjení na soukromé úrovni, a ani rozbroje, jiné násilí a všechny zlořády všeho druhu vůbec.

Bude-li si člověk vědomě osvojovat hodnoty etiky a morálky, tak se bude seznamovat s vlastními silnými stránkami a hodnotami, díky čemuž si v sobě samém vytvoří zdravou důvěru a bude také schopen využívat schopností, jakých se sám dopracuje, bude moci být stále vědomě a skutečně aktivní a bude schopen jednat. Vazba na jiné lidi se bude utvářet upřímně a dobře, styky s nimi začnou být plné důvěry a budou zrcadlit to, co ze svého charakteru člověk v pozitivním smyslu skutečně vydává, co v sobě od základu pozitivně vytvořil svým vědomím a jeho myšlenkami a pocity. Pouze z vědomí, na základě vědomého procesu učení, se krystalizuje pravý stav etických a morálních hodnot, a proto se označuje jako morální uvědomění a ve smyslu nauky o poznávání, vědění a principech i jako morální filozofie. Tato filozofie se vytváří a formuje na základě logiky, rozumu, zdravého úsudku, myšlenek a pocitů v negativním či pozitivním smyslu, takže člověk sám určuje její etiku a morální status, který v sobě skrývá také estetika, tedy nauka o smyslovém vnímání, resp. nahlížení. Estetika podněcuje smysly při pozorování věcí, čímž člověk tyto věci vnímá na základě »kalistiky«, resp. je rozčleňuje podle svých pocitů na příjemné nebo nepříjemné, na krásné či ošklivé atd. Pouze sama Tvořivá energie však člověku zajišťuje, aby z jeho vědomí vycházející myšlenky a pocity na bázi logiky, rozumu a zdravého úsudku určovaly stav jeho etičnosti a morality a aby tyto atributy i udržovaly ve funkci. Člověk sám si však určuje, jak bude tyto atributy pozitivně či negativně utvářet a uplatňovat, resp. vykonávat a zachovávat, což ale opět činí pozitivním nebo negativním způsobem na základě logických či nelogických myšlenek a pocitů. Pěstuje-li rozumově dobrá a vědomá, odpovědná myšlenková hnutí a jim odpovídající pocity, tak z nich vznikají vysoce kvalitní eticko-morální základní hodnoty vysloveně dobrého a afirmativního (kladného) postoje ve vztahu k všeobecnému chování. Z opačných, negativních myšlenkových hnutí a pocitů však vznikají účinky špatné a ty, které dokonce poškozují tělo a zdraví, tedy účinky, jež vyvolávají špatnou morálku a právě tak špatný emoční stav a jež nechávají etiku upadat do nicoty. Pozitivní nebo špatná etika a morálka tedy vycházejí z dobrých nebo špatných myšlenek a pocitů, jež vyvolávají objektivní, životně optimistický, anebo neobjektivní a životně pesimistický morální stav, jakož i etiku, resp. mravní chování velmi negativní podoby. Avšak morálka a etika – které vlastně představují základní pilíře toho, aby mohl člověk soužít se sobě podobnými, tedy v rodině, v kruhu přátel a ve společnosti atd. – mají enormní význam i pro zacházení se sebou samým, neboť v podstatě určují charakter člověka. Je tedy zcela mylné a chybné se domnívat – jako to činí a jak se domnívají, věří a »vyučují« »odborníci« –, že eticko-morální moment lze hodnotit pouze jako způsoby chování vůči vnějšímu okolí, neboť v podstatě tento moment určuje, čím, kým a jakým člověk sám je. Morální uvědomění, resp. morální filozofie, kterou člověk pěstuje a projevuje, určuje jeho osobnost, a sice v tom smyslu, kým, jakou a čím tato osobnost je. Mimoto lze z jeho morální filozofie nepochybně i jasně rozeznat, jak pracuje jeho vědomí a jak je kvalitní po stránce logiky, rozumu a zdravého úsudku.

Vpravdě nejsou pravé hodnoty morálky a etiky většině lidstva známé, a už vůbec jí není známý fakt, že vlastní osobnost člověka je určována etikou a morálkou, resp. osobním morálním uvědoměním, natož aby tato většina znala jednotlivé faktory v této oblasti. Velké části lidí jsou eticko-morální hodnoty známy jen částečně a skrovně v jistém rámci, a sice ohledně toho, jak etika, morálka a jejich aplikace na úrovni chování celkově vzato působí vůči společnosti, spolubližním, rodině a v přátelských vztazích atd. Hlouběji a podrobněji se s morální filozofií vskutku a vpravdě vypořádává pouze nepatrná menšina, která se v tomto ohledu chová rozumně a naprosto správně. Vpravdě však velmi vážně a dalekosáhle usilují o hodnoty morálního uvědomění pouze nemnozí lidé, tedy právě minorita, přičemž ono morální uvědomění v sobě skrývá mnohem více hodnot, než o kolika vypovídají všechny psychologické popisy a kolik jich uvádějí moralisté atd.

Etika a morálka tvoří společně morální filozofii, která poukazuje na lidské rozhodování a jednání v dobrém a zlém smyslu, resp. ve správném a chybném smyslu vedení života, a tím i charakterového postoje, avšak poukazuje i na všeobecné chování a explicitně na zacházení se sebou samým a vlastní osobností, přičemž jsou uplatňovány mnohé pozitivní hodnoty i negativní nehodnoty.

Etika a morálka mají být pro každou osobnost v lidstvu povinností k naplnění, přičemž jimi má být kvalitně určován život a chování jednotlivce, a sice v podobách každodenní péče o sebepoznání a profesionálního svobodného rozhodování, jednání a pěstování korektního lidského chování ve všech dimenzích. Tyto hodnoty je nutno orientovat interdisciplinárně na autonomně-osobně-profesionální interakci, a sice ve svobodné sebekontrole, jakož i v hodnotách všech autonomních principů jako v pozitivní pozornosti a vytrvalosti. K tomu náleží princip loajality a míru, jakož i principy spravedlnosti, pozitivní smýšlení, princip pořádku, principy tolerance, cílevědomosti, harmonie, vcítění se, zájmu, ochoty pomoci, pracovitosti, principy svobody, sociální péče, jakož i ochrany vší existence života, zabraňování škodám, pravé lásky, férovosti i respektu. K tomu patří rovněž principy empatie, bezpečí, disciplíny, dobrého svědomí, integrity, zdraví, rodiny, snahy spět k cíli, blahobytu, jakož i úspěchu, nekradení, čistotnosti, důvěryhodnosti, spolehlivosti, podpory a nápomocnosti, jakož i akceptace, odolnosti, lásky k bližnímu, svobody, míru a mírumilovnosti, náklonnosti, sympatie, přátelství a uznání, poctivosti a dobrotivosti, ale dále i principy obecného blaha a všechny dobré hodnoty společnosti, nezabíjení, nenásilí, absence nenávisti a pomsty a nevedení válek atd. Tyto nyní uvedené hodnoty však nejsou úplné, neboť vedle všech těchto jmenovaných významných eticko-morálních hodnot existují v rámci opravdového lidství ještě četné a různé další, na něž musí opravdový člověk dbát a které musí naplňovat.

Je doporučeno, aby člověk etiku a morálku uskutečňoval podle svých nejlepších schopností a dovedností po všechnu dobu a v každé situaci, a aby nikdy nijak neubližoval druhým lidem, neohrožoval jejich život, nebo jim jej dokonce nesebral. Rovněž musí i respektovat a chránit všechny lidi a živočichy v přírodě, zvířecí a rostlinné říši a taktéž samotnou planetu Zemi a všechny její ekosystémy.

Morálka a etika nejsou však pro všechny ty, kteří jsou pachateli vůči sobě samým, v každém ohledu ničím více než prázdným dýmem, neboť jakmile jde o jejich vlastní bezpečnost, jejich jmění a majetek a jejich vlastní »kůži«, tak je celé jejich okázalé počínání ve vztahu k jejich »lidskosti« pryč a rozplyne se. Tak je tomu proto, že jejich morálka a etika nebyly nikdy pravé a netvořily pevný způsob chování, ale zakládaly se jen na zdánlivých myšlenkách a fixním přeludu, jenž existoval jako idea a fantazie. Za klamavou maskou údajné morálky a etiky člověka, který se mylně pokládá za vědoucího, dobrého, spravedlivého a počestného, stále číhá nepřátelství, zášť, pomsta, pomluva, násilí, válka a ostatní vraždění a zabíjení atd. Ve skutečnosti je v sobě samém plný rozporů, a tak pro něj všechno vědění, všechno dobré, spravedlivé a počestné atd. hned naprosto ztrácí hodnotu, zapomene na to a každá forma jeho klamné morálky a etiky se rozplyne, jakmile se v něm pohne jen náznak sebeobrany, nenávisti, pomsty a odplaty. Může se jednat o jeho osobní důvody, ale rovněž i o povely vojska, soudů nebo úřadů atd., kvůli nimž »zapomíná« všechnu svou iluzorní morálku a etiku a začne jednat právě opačně, tedy právě ve smyslu nemorality a neetičnosti, které začne uplatňovat a které propuknou. To proto, že v zásadě číhají v hloubi jeho charakteru a ihned »udeří«, jakmile se k tomu jen naskytne příležitosti, protože stojí nad veškerou iluzorní morálkou a etikou, jimž se člověk ve skutečnosti nenaučil a jež nepěstuje, ale pouze si je namlouvá. Zejména se tato klamná představa morálky a etiky prosazuje u většiny hloupých lidí, kteří bludně věří v Boha nebo kteří pěstují jiné náboženské ambice, a jsou proto kvůli své víře nábožensky pomstychtiví. Mnozí z nich dokonce schvalují trest smrti a nezdráhají se – jako tomu bylo již od nepaměti – účastnit se veřejných poprav lidí, kteří bývají předtím ještě mučeni, jako hulákající čumilové. Obětem poprav byly předtím ještě velmi často lámány všechny kosti a dotyční byli následně lámáni kolem, zatímco diváci se jim navíc ještě vysmívali a »uspokojovali se« tím, že odsouzenci na smrt trpěli pekelnými muky. Pravidlem přitom bylo – a tak je tomu ještě i dnes tam, kde se konají veřejné popravy, jako například kamenováním, setnutím hlavy, udušením, utopením nebo zastřelením atd. –, že se davy diváků, které se »pásly« pohledem na popravu, následně zveličovaly tím, že se lidé chvástali výroky jako »byl jsem při tom a vše jsem také sledoval« atd. (Ve švýcarské němčině nemá výraz »blagieren« /chvástat se/ nic společného s pozdně latinským výrazem »plagiát«, což znamená »uloupení člověka« atd., ale jedná se jednoduše o slovo s významem velkohubého přehánění, vychloubání, ujišťování, zvyšování důležitosti sebe nebo nějaké věci v rozporu se skutečností atd.) Skutečně se veřejné mučení a popravování člověka od nepaměti nezakládá na ničem jiném než na uspokojování se, satisfakci, spokojenosti, a pro mnohé dokonce na blaženém pocitu spojeném s naplněním zvrácených představ – ve staré době se také často popravovala zvířata jako prasata, psi, kočky, krávy, koně, ovce, kozy, slepice atd. nebo kohouti, protože např. údajně nakladli vajíčko.

Pro davy hlupáků a omezenců to byl lidový spektákl, který je ale ještě i dnes zcela běžný ve státech, které praktikují veřejné popravy, přičemž lze s jistotou říci, že jak soudy a soudci, kteří uvalují na člověka trest smrti, tak vykonavatelé takového rozsudku a ukájející se diváci si nemohou připisovat pražádnou morálku ani etiku. Jejich okázalé morální a etické počínání, které předstírají, je pouze pokrytectvím a vpravdě jen podvodem, stejně jako u ukájejících se diváků poprav, aktivně vraždících vojáků atd. a těch, kteří vraždí v manželství a rodině či údajném přátelství z důvodů hamižnosti, penězochtivosti, nenávisti, pomstychtivosti a touhy po odplatě atd.

Avšak nyní vyvstává otázka, co morálka a etika ve své obsahové hodnotě vlastně znamenají, jaký je jejich smysl a účel. Člověk v zásadě žije tak, že se nad těmito hodnotami důkladně nezamýšlí. Z toho důvodu ani nechápe, že morálku a etiku uplatňuje pouze iluzorně, protože tyto hodnoty – když se na věc podíváme opravdově a správně – vskutku používá a žije podle nich pouze zdánlivě. Ve skutečnosti a její pravdě žije v rámci morálních a etických hodnot jen proto, že je běžně a obvyklé se začlenit do rodiny, kruhu přátel, do společenství, organizačního sdružení nebo společnosti atd. a prezentovat se pokojně, avšak tento přístup se rychle mění v opak, když se »otočí vítr« a když všechno neběží tak, jak si to člověk představuje. Velmi rychle pak člověk vyrukuje s rozčilením, následně s hádkami, nenávistí, pomstou, odplatou a pomlouváním, což se celkově příčí morálce a etice, jejichž pojmy jsou jednomu či druhému člověku možná známé, avšak lidé si je pro vlastní osobnost skutečně nevypracovali, a ani je nikdy vědomě neuplatňovali. Pravidlem totiž je, že »pokojné« soužití v rodině, kruhu přátel, ve společenství, armádě a ve společnosti atd. probíhá jen proto, že je to »zvyk a obyčej«, že je to předepsáno nebo že je to jednoduše »v módě«, aniž by se lidé morálkou a etikou řídili uvědoměle. Lidé si tedy vědomě neosvojují a neuplatňují morálku a etiku, ale jen něco licoměrného, co si namlouvají, že dělají, když jsou na to tázáni nebo když se to od nich požaduje. Ve skutečnosti se těmto hodnotám nikdy vědomě neučili a ani je nikdy od nikoho nepřijali tak, aby si jich byli vědomi.

Vskutku existuje nemnoho lidí, resp. jejich menšina, která se ve svých povinnostech vůči životu vědomě věnuje morálce a etice a která připouští, aby se tyto hodnoty záměrně, rozeznatelně, korektně a samozřejmě vlévaly do celého jejího bytí. Při jakémkoliv jednání nemyslí člověk ani na morálku, ani na etiku, ale pouze jedná, a sice zcela neuváženě a jakoby automaticky, a to až po zabití a zavraždění bližního, když se cítí být stísněn a utlačován nebo ohrožen anebo když se nekontrolovaně odevzdá svým emočním návalům. Náhle, z ničeho nic pak svého bližního jednoduše pokládá za nepřítele a odpůrce, stejně jako to dělá prakticky každý armádní voják, když vraždí ve válce nebo když na základě rozkazu či v »nouzové sebeobraně« zavraždí jednoho nebo mnoho spolubližních. Co však znamenají morálka a etika, to je velmi mnoha lidem známo jen z doslechu, přičemž je jim smysl těchto hodnot neznámý nebo v něm nejsou natolik zběhlí, aby jej skutečně postihovali a plně chápali. Proto je nezbytné nejen to, aby byly morálka a etika uvedeny do debaty, ale také to, aby byly obsáhle vysvětleny. To proto, že tyto výsostné hodnoty nejsou jen životně důležité pro soužití s lidmi obecně, ale dělají také člověka osobně tím, čím má skutečně být, tedy pravým člověkem. To se však nevyučuje v žádném výkladu o morálce a etice, protože »odborníci« tyto hodnoty záměrně vztahují ve smyslu základů jen na dobré společenské styky a na pěstěné, uctivé a ohleduplné soužití, přičemž je však obecně neznámé, že eticko-morální hodnoty od základu formují osobnost člověka a vedou jej prostřednictvím jeho vědomí, resp. prostřednictvím jeho myšlenek, rozhodnutí a pocitů k jednání. Teprve tím vzniká správný stav morálky a etiky, jenž umožňuje člověku, aby se jako takový formoval a rozvíjel, aby jako takový žil a aby se choval v souladu s etikou a morálkou. A bude-li člověk pravým člověkem a oproštěným od hlubokosáhlých a zlých negativních charakterových vlastností, tak se jimi nebude o své vůli nechávat ovládat.

Pouze tehdy, když se člověk vědomě soustředěně věnuje postihování, osvojování si a trvalému používání etiky a morálky, tak je schopen správně a uctivě přistupovat v prvé řadě k sobě samému a svým spolubližním a dále pak ke všem živým tvorům a rovněž i k planetě, přírodě a celé zvířecí a rostlinné říši. Morálka a etika tedy nejsou důležité a velmi významné jen z toho hlediska, že umožňují soužití lidí, ale i z toho hlediska – a to se děje nanejvýš vzácně, pokud se to vůbec někdy uvádí a vysvětluje –, že se člověka osobně dotýkají a charakterizují jej jako takového, pokud výsostné hodnoty etiky a morálky skutečně pěstuje. To proto, že jej formují, činí svědomitým a poctivým a dělají z něj pravou a samostatně myslící lidskou bytost, která vše vnímá pouze ve věrném souladu se skutečností a její pravdou a která podle toho pěstuje své myšlenky, činí správná rozhodnutí a jedná na jejich základě, takže rovněž chrání vše, co je hodno života. Pouze správný a zdravý status morálky a etiky člověku také zaručuje, aby mohl být dán mír, svoboda, spravedlnost, rovnost mezi všemi lidmi a pořádek. To je něco, co může být přeneseno na veškeré živočichy, planetu, přírodu a všechny její ekosystémy, jakož i na obsáhlou rostlinnou říši, všechna vodstva, atmosféru a roční doby a co má ve všem svoji platnost. Proto je jednoznačně dokázáno, že to, co dnes ohledně morálky a etiky obecně na celém světě, u většiny lidstva, existuje a jak lidé v tomto ohledu zcela běžně žijí, je nesprávné nebo přinejmenším velmi nedostatečné. Pohlédneme-li totiž důsledně na to, jakou jednotlivec z většiny pozemské populace projevuje logiku, rozum, soudnost a odpovědnost vůči existenci všeho života, tak můžeme rozpoznat, že jeho morálka a etika dostačuje právě jen k tomu, aby v tom kterém státě část rodin, přátelských vztahů, společnosti a organizací atd. do jisté míry fungovala. Tak to ovšem nikdy nemůže být tehdy, když jsou velké zástupy lidí namačkány na sebe, tedy když vládne přelidnění, a když je navíc tak zvrácené jako na Zemi. Za těchto okolností, resp. při přelidnění, není možné, aby byl nastolen stav správně fungující eticko-morální vyrovnanosti. To proto, že pak vládne příliš mnoho zvrhlostí všeho myslitelného druhu, které sahají od prostého rozčilení člověka, přes zlovolnost, zášť, pomstu, kriminalitu a zločinnost až po vraždy a zabíjení atd. Z toho důvodu svádějí pozemští lidé již od pravěkých dob proti sobě řeže a bitvy, což činí poté, co vzešla bludná víra a náboženství, o to více. Od těch dob jsou rozpoutávány války, náboženské i politické, a lidé jsou hromadně zabíjeni, resp. vražděni. A lidé vyvíjejí nepřátelství nebo rasovou nenávist, používají násilí, vedou spolu pře až do stadia záště, pomsty a odvety, zatímco »pěstují« lži, podvody a nepoctivost, a na denní pořádek patří loupení či kradení, mučení, kurevnictví, trýznění, otroctví, loupení a pašování lidí. Mnozí lidé otročí sobectví, resp. sebestřednosti, jakož i velikášství, touze po velkém jménu nebo pomlouvačství, zatímco mnozí propadají rozličným neřestem a slepému vzteku atd. Etiku a morálku v celém jejich konání vskutku nelze nikde nalézt, protože odpovídají vpravdě jen prázdným a jalovým slovům, jelikož si je lidé vědomě neosvojují, ale pouze je bezmyšlenkovitě a zcela mimo jakoukoliv vážnost imitují.

Člověk nekontrolovaně, povrchně a iluzorně uplatňuje »zdánlivou morálku« a »zdánlivou etiku«, a to proto, že se sám nenaučil morálce správné a hodnotné, ale využívá pouze zdánlivou morálku na základě napodobování toho, co vidí a registruje u svých spolubližních. Tím si jaksi uvědomuje, že může se spolubližními dobře zacházet, bude-li využívat takovou formu zacházení, jaká je pozitivně uznávána. Proto si navyká tomu, aby formy svého zacházení se spolubližními přizpůsoboval tak, aby budil co nejméně to bude možné pohoršení, zatímco se však nesnaží o to, aby si etiku a morálku vědomě a důkladně osvojil, takže celá tato oblast leží ladem. Toto pozitivní chování ke spolubližním, které člověk prakticky »kopíruje« a na bázi »zdánlivé morálky« a »zdánlivé etiky« využívá při stycích s nimi, aby byl s nimi zadobře, nemá však nic společného s tím, že by si vědomě, upřímně a skutečně osvojoval etiku a morálku. Právě proto, že to ve skutečnosti nedělá, do sebe naopak pojímá vše negativní a ukládá to v hloubi svého charakteru, aby to při vhodné příležitosti nechal účinkovat navenek a uvolnil do okolního světa. To potom činí ve zlém, falešném a škodlivém smyslu až po násilné skutky, a sice až po rozepře, zášť, rasovou nenávist, pomlouvání, pomstu a odvetu, až po věrský blud, vraždění a zabíjení, až po náboženské a politické války a všechno zlé vůbec.

Nějaká myšlenka, pocit, rozhodnutí a jednání jsou chybné a špatné, a navíc neetické a nemorální právě tehdy, když je člověk provádí s vědomím, že jsou v rozporu s etickými a morálními povinnostmi, avšak jsou chybné a špatné i tehdy, když člověk etiku a morálku pěstuje pouze povrchně nebo je nepěstuje vůbec. Pravidlo u většiny pozemského lidstva je to, že si pravou etiku a morálku neuvědomuje, protože člověk z této většiny přistupuje k těmto hodnotám zpravidla jen povrchně a vrtkavě a nepropůjčuje jim obsah. Tak je tomu proto, že hodnoty etiky a morálky sám nezná, a rovněž ani neví, že je nutné si je záměrně a přičinlivě osvojovat a natrénovat. Jelikož však člověku tato vědomost chybí, kvůli čemuž se těmto hodnotám vědomě neučí, což by bylo nutné, tak etika a morálka nepředstavuje pro většinu pozemského lidstva nic více než pojem nebo slovo, jímž může být popsáno to, co má být. To proto, aby měli lidé mír, svobodu, počestnost, pořádek a vše dobré a pozitivní ve všech národech, všech rodinách, veškeré politice světa, ve společném soužití, v životě samém, v celé existenci planety, přírody a všech jejích ekosystémů, a tak i v existenci živočišné a rostlinné říše.

Už jen z tohoto důvodu jsou nezbytné všechny formy pravidel slušnosti a eticko-mravně-morální hodnoty pocitů a jejich normy, jakož i všechny hodnoty a mezilidské chování jednotlivce v rámci jeho osobnosti. Vskutku, jen tehdy, když si jednotlivý člověk ve své osobnost vědomě osvojí všechny tyto hodnoty jako trvalé a všudypřítomné mravně-eticko-morální statky a když je zakotví hluboko ve svém charakteru, tak se zlo a negativno změní v dobro a pozitivno. Teprve tehdy budou moci etika a morálka skutečně účinkovat tak, že člověk vše, co negativně vymyslel, rozpustí, aby po mnoha tisících letech konečně prorazil mír, svoboda, počestnost, pravda a ostatní pozitiva a aby zvítězila skutečnost života. Vpravdě se člověk ohledně etiky a morálky obecně zaměřuje na to, aby je uplatňoval pouze nedbale, lhostejně, bez zájmu a významu a také povrchně a podle tuze nemnohých předloh morálních kazatelů. Ono nedostatečné morální uvědomění lidí tedy pracuje zpravidla a prakticky jen na »minimální obrátky«, protože morální apoštolové v oboru eticko-morální filozofie dokládají všechny hodnoty nezbytného lidského chování pouze nedostatečně, tedy hodnoty, které by člověka skutečně činily pravým člověkem.

Člověk dbá zpravidla pouze ze zvyku na skrovnou aplikaci hodnot, jež se zaměřují na etiku a morálku, zatímco v hloubi jeho charakteru číhá to špatné, opak etiky a morálky, jenž u něj propuká při každé vhodné či nevhodné příležitosti. Zde se jedná o zlo – a to budiž stále znovu vysvětlováno –, které číhá v hlubinách lidského charakteru, protože jej člověk registroval vlivem výchovy a na základě vlivů spolubližních a okolního prostředí a protože si jej ukládal, aniž by jej zpracoval, kontroloval a neutralizoval. To jsou tedy stále číhající nehodnoty, které při té či oné příležitosti ihned propukají a způsobují, že se uvolní to, co člověk ve svém charakteru nemá pod kontrolou a čemu dává propuknout. Tyto nehodnotné charakterové zátěže, jež se vymykají jeho kontrole a jež se zakládají na vzteku, zášti, pomstě či odvetě, na nepoctivosti, pomluvě, panovačnosti, lži, podvodu, rasizmu, mocichtivosti, zvrhlosti, nepřátelství, zaujatosti a strannosti či pronásledování atd., vedou začasté k vraždě, zabití či k sebevraždě, avšak často dokonce i k válce, při níž jsou pak vražděny tisíce, ba přímo mnohé milióny lidí, a jsou páchány ve velkém katastrofální destrukce. Všechny ty hluboce zakotvené charakterové nehodnoty – jež člověk pojímá výchovou, sebevýchovou, na základě momentů nehodnotných vyjádření, mínění a způsobů chování atd. v rámci vztahů s přáteli a známými, ze strany okolního prostředí, spolubližních obecně či v rámci světových událostí atd. a jež ukládá hluboko do svého charakteru, aniž by je zpracoval, neutralizoval a kontroloval – propukají ihned na povrch a člověk je působně realizuje navenek.

Tak je tomu proto, že tyto nehodnoty zůstaly – jak bylo řečeno – nepovšimnuty a neopracovány a že je člověk nezpracoval a nepodrobil neutralizaci. A to neučinil pouze proto, že se vědomě nenaučil všem těm mnohým hodnotám etiky a morálky a že si je neosvojil, takže o nich ani nepřemýšlí a dopouští, aby se vše dělo tak, jak se to zrovna odvíjí. Člověk se proto ani nesnaží vypátrat, zda je jeho navyklé jednání ve vztahu k praktikování etiky a morálky správné, neboť etika a morálka znamenají mnohem více než to, jak se jim pokouší dostát falešné a naprosto v každém ohledu nejednoznačné morální apoštolství, které představuje výsměch kompletnímu pojetí látky. Psychologičtí »odborníci« vskutku nerozeznávají a nevyučují povinnost člověka korektně používat etiku a morálku v tom rámci, jaký skutečně obsahuje eticko-morální hodnoty, a proto se při výuce to vše rozvádí tak pochybně, že lidé nejsou doopravdy poučováni, neboť psychologická garda »vyučuje« pouze ze špatné a zištné motivace, a sice z eticko-morálního hlediska chybně a celkově i nechápavě.

Co se týče pojmu »morálka«, tak ten je odvozen z latinského slova »moris« (lat. mrav, obyčej). Pojmem morálka tedy vyjadřuje, že se má člověk přidržovat mravů a obyčejů, že se má tímto způsobem začlenit do mravního chování, a že se tedy nemá chovat nemorálně, to jest, že se má chovat tak, jak to právě vyžadují stanovené normy a pravidla slušnosti a chování, a tedy patřičného mezilidského počínání. Pokud se tomu však člověk správně nenaučí, a pokud tedy není schopen nějakou situaci správně morálně posoudit, tak mezi lidmi zpravidla dochází k rozepřím, ke sporům, zášti, násilí, pomstě či odplatě, pomluvám, nepoctivosti, vraždění a zabíjení, sebevraždám, lhaní, podvádění atd., a člověk rovněž pomlouvá sebe samého a své spolubližní atd., avšak dochází dokonce i k politickému nepřátelství, a tím i k válce, vojenskému vraždění a boření četných lidských výdobytků.

Jedná-li člověk nemorálně, protože dává svým hlubokým negativním charakterovým vlastnostem volný průchod, tak se vzteká a jednoduše tluče kolem sebe, když mu něco »udělá čáru přes rozpočet«. Anebo proti sobě samému nesmyslně páchá násilí a neuvážlivě a nesmyslně zuří proti svým spolubližním. Je tomu ale i tak, že vyvíjí nenávist, pocity viny nebo deprese, anebo se jednoduše stáhne; na stranu druhou však také často páchá násilné delikty, protože nedokáže vyřešit eticko-morální konflikty a jednoduše »ztratí nervy«, a to proto, že se oněm velmi obsáhlým hodnotám etiky a morálky nikdy vědomě nenaučil. To ale zpravidla vede, dříve či později, k negativním a dosti zlým charakterovým a nekontrolovatelným výstřelkům na poli chování, jež velmi často končívají sebevraždou nebo jiným zlým důsledkem jako v podobě vraždy a zabití. To by se ale nikdy a za žádných okolností nedělo, kdyby si lidé vědomě osvojovali etiku a morálku ve všech jejich hodnotách, a sice v jejich úplném rozsahu a tak, jak jsou skutečně od přírody dány; a tyto hodnoty budou činit z člověka pravého člověka, pokud se všem těmto vysokým hodnotám etiky a morálky vědomě, obsáhle a podrobně naučí a pokud je v sobě bude nosit a uplatňovat je po celou dobu svého života.

Je-li člověk po stránce etiky a morálky opravdu uvědoměle vzdělaný, tak nebude nikdy chodit přes mrtvoly, a proto nebude ani nikdy a za žádných okolností uzavírat nepřátelství, a ani nikdy schvalovat tresty smrti nebo podporovat či vést války, jimž nebude nikdy poskytovat žádnou nápomoc a nebude se jich účastnit. Pokud však přesto bude jednat opačně, pak to znamená, že se poctivě a vědomě neučil etice ani morálce, a že je proto z etického a morálního hlediska naprosto nemravný, zpustlý, mravně zchátralý, a rovněž i neřestný, rasistický, lživý a podvodný. V každém ohledu je pak zkažený, ledabylý a ostudný, zprasený a podlý, nenávistný, pomstylačný, sebestředný, neústupný, negativně myslící, nadutý a povýšený. Jeho myšlení je pouze zdánlivé a plodí v něm zlé, špatné a zvrácené pocity; ve svém chování je špinavý a tvoří si špatnou image. Z toho důvodu je to také tak, že většina pozemského lidstva nemůže fungovat jako pokojná společnost, neboť onen nedostatek ve věci etiky a morálky je u většiny pozemských lidí nejen katastrofální, ale tak nehodnotný a nicotný, že dokonce i děti tíhnou již v nejmladších letech k vraždění a zabíjení, a dokonce i bezskrupulně a divoce svádějí sobě podobné k vraždění, ať už z nenávisti, zpupnosti, žertu nebo z jiných a v každém případě a vždy zpustlých důvodů, jež nelze z eticko-morálního hlediska a ani z jiných hledisek nikdy a za žádných okolností ospravedlnit.

Prvotním důležitým nosným pilířem eticko-morálního vývoje je pečující a velmi dbalá a úzká vazba rodičů na jejich dítě, resp. jejich eticko-morální chování vůči němu, což jsou nezbytné a nevyhnutelné faktory, a sice již od nejútlejšího mládí dítěte po jeho narození. To nejen učí dítě ochotně kooperovat a podporuje jej v ní, ale to celé má rovněž velmi velký vliv na nezbytnou vazbu mezi dítětem a rodiči, což vede v zásadě k tomu, že se vyrůstající dítě cítí být v bezpečí, zabezpečené a milované. To tvoří faktický kořen vývoje etiky a morálky nového člověka, přičemž tento kořen tkví tedy již v počátku života, a vývoj a chápání etiky a morálky nezapočíná až pozdějších letech – jak chybně tvrdí psychologie –, kdy počíná fungovat logika, rozum a zdravý úsudek člověka, což se mylně klade až do věku 8 až 11 let. V důsledku pospolitosti se u člověka tvoří hluboká kooperativnost a takzvaný týmový duch již v prvních minutách po narození, neboť vlivem matky je do novorozeného člověka vložen zárodek a impulz lidské etiky a morálky, a proto je nezbytné a potřebné, aby matka, která dítě porodila, od samého počátku plně vnímala svoji mateřskou povinnost a rovněž si ji celoživotně zachovávala.

Etika a morálka představují záležitost, která nezapočala až zhruba před 400 000 lety – jak mylně tvrdí »psychologičtí odborníci« –, kdy lidé údajně společně začali lovit a sbírat potravu, ale započala již na počátku vzniku prvních životních forem. Již prvotní živočichové, kteří byli nejranějšími předchůdci pralidí, měli před stamilióny lety přirozené nutkání k ochranivému rodičovskému opatrování svých potomků. Toto opatrování spočívalo v tom, že rodiče tak střežili a ochraňovali své potomstvo, že se cítilo být v bezpečí, přičemž to celé bylo spojeno s formou správného chování, a sice vždy podle daného druhu, což znamená, že každé potomstvo se učilo pravidlům a následovalo je, pravidlům, která umožňovala chráněný život a společnou existenci nejen s rodiči, ale také se sobě podobnými, tedy v rámci »společnosti« stáda. Vyjádříme-li to slovy dnešní německé řeči, tak se nejednalo o nic jiného než o velmi ranou formu etiky a morálky, jež vzešla ze zcela přirozených hnutí a způsobů chování dávných živočichů a jež umožňovala dobré soužití.

Nuže, když později, po mnoha miliónech letech, přišel člověk a začal si v běhu času uvědomovat sebe samého a své myšlení, tak odkládal všechno to, co si před mnoha milióny lety vyvinuli živočichové na základě přirozených předloh, tedy to, co dnes nazýváme etikou a morálkou. To jsou hodnoty, které jedině zapříčiňují pokojný život jednotlivce a život v rodinách, přátelských vztazích, v kruhu známých a ve společnosti, což ale ve skutečnosti představuje jen psychologickou jazykovou pózu člověka, pokud jde o to, aby si tyto hodnoty osvojoval a aplikoval je, přičemž tato póza nepředstavuje celkově vzato nic jiného než frašku a nevídaný výsměch. To proto, že se hodnoty etiky a morálky nevyučují v plném rozsahu – protože psychologické vědě zjevně ani nejsou známy, takže není zpravena o tom, jaké důležité hodnoty jsou v etice a morálce skutečně obsaženy. Kdyby se však člověk těmto hodnotám vědomě a vážně učil a kdyby je takto aplikoval, tak by měly na základě jeho vážných a obsáhle poctivých snah o správné myšlení a z něj tvořené kvalitní pocity za následek, že by vedl svůj život a své bytí v souladu se skutečností a její pravdou. Vskutku by pak vědomě usiloval o to, aby všechny své způsoby chování a své jednání praktikoval v míru, svobodě a všeobecné sounáležitosti se všemi lidmi, s přírodou a jejími ekosystémy, s planetou a celou zvířecí a rostlinnou říší. Zdržoval by se všech násilností, každé politické a jiné možné války a vedl by opravdu svobodný a spokojený život bez náboženského či světského bludu víry. Byla by mu cizí nenávist a pomsta, a rovněž i rasová nesnášenlivost, sebevražda a soukromé, politické, vojenské či jinak organizované vraždění a zabíjení, mučení a násilná činnost všeho druhu, jakož i všechny druhy ničení atd. To proto, že všechny hodnoty etiky a morálky jsou ve svém plném rozsahu utvořeny tak, že pokud si je člověk vědomě osvojí a utvoří si z nich charakterové hodnoty, tak budou již v prvotních počátcích od základu odstraňovat a eliminovat to, co je nesprávné a životně nedůstojné, veškerou násilnost a vše, co ruší mír, co je nepřátelské svobodě a co ničí život, a to dříve, než se tyto faktory budou moci vůbec vyvinout.

Etika a morálka nepředstavují jen zásady chování, a rovněž ani neregulují pouze chování individuí ve společnosti; dále nestanovují jen vodítka pro správné chování a neukazují jen na to, co je chybné; a dále ani nepoukazují jen na hodnoty a principy sociálních norem, jichž se má člověk coby člen společnosti přidržovat, neboť vpravdě znamenají mnohem více. Toto žel psychologická věda chápe zcela chybně a vadně o tom vyučuje, neboť etika a morálka tvoří v zásadě ony důležité faktory a hodnoty, jaké specifikačně značí typus lidského charakteru; a dále i to, jak člověk otevřeně projevuje pravé lidství, avšak chybí-li mu hodnoty etiky a morálky, tak to naopak značí, že po stránce svého charakteru a chování nesplňuje normy slušnosti, pravého lidství, přirozených předloh a společenského pořádku, jakož ani míru a svobody atd.

Při stycích se spolubližními je pojivé měřítko eticko-morálního chování dané a omezuje se na dobré chování, dobré jednání, čistý a srozumitelný jazyk a dobré formy zacházení, jež platí v podobě akceptujících a kvalitních pravidel a doporučení. Podle těchto eticko-morálních způsobů chování se musí člověk po všechen čas orientovat, díky čemuž bude pak jeho postoj považován přesně za morálně dobrý, zvláště tehdy, když bude takto se chovající člověk vnímat své normativní závazky na základě motivu, popř. svého smýšlení. Tím ale není naplněn smysl a účel pravé etiky a morálky, neboť tyto faktory tvoří jen nejmenší část celé věci a nevypovídají prakticky nic o pravém charakteru člověka a jeho charakterových rázech. A to v souvislosti s jeho chováním, jednáním a působením, pokud jde o to, že se uvolňují jeho velmi negativní zvláštnosti a že způsobují pohromy nebo jednoduše nějaká negativa – zvláštnosti, které číhají hluboko v jeho charakteru a propukají navenek.

Etika a morálka tvoří společně morální filozofii, jež nepoukazuje pouze na lidské chování v oblasti všech pravidel etikety, ať už vztažených na soukromou sféru, rodinné poměry, vztahy s přáteli a známými či na společnost, neboť vpravdě znamená mnohem, mnohem více. Etika a morálka totiž určují, jakým, čím a kým člověk skutečně je, jak se od doby svého narození vědomě učil nebo neučil a jak se vědomě vzdělával nebo nevzdělával s ohledem na pravé lidství. Etika a morálka, kterým se člověk naučil a které působí – pokud si je člověk vskutku vědomě osvojil –, zapříčiňují, že samostatně a sám pěstuje své myšlenky a pocity, že činí vlastní hodnotná rozhodnutí a že na jejich základě vědomě správně a korektně jedná. Eticko-morální hodnoty tedy poukazují rovněž i na vlastní správné myšlení a tvoření pocitů člověka, jakož i na jeho kvalitní rozhodování a jednání v dobrém a pozitivním smyslu, ale taktéž na ono falešné a negativní, pokud si tyto hodnoty neosvojí. Obecně správné a vysoce hodnotné eticko-morální chování, jakož výslovně i zacházení se sebou samým a s vlastní osobností dokazuje správnost pravého lidství, na jehož základě člověk uplatňuje mnohočetné hodnoty. Opačně je tomu ovšem u každého člověka, který výsostné hodnoty etiky a morálky zcela nebo přinejmenším z největší části postrádá a jemuž jsou cizí, pokud si je všechny vědomě a ochotně neosvojil. Teprve to, že si člověk vědomě a ochotně osvojí úhrnem všechny tyto hodnoty etiky a morálky a že je každý den a trvale uskutečňuje, z něj dělá pravého člověka, jímž má od přírody být. Tyto hodnoty jsou však mnohem obsáhlejší, než je psychologické vědě známo, a přesahují velmi značně rámec toho, co tato věda nazývá etikou a morálkou. V podstatně a prakticky tyto nemnohé hodnoty nepředstavují nic více než to, co se obecně označuje jako »kapka na rozpáleném kameni«, neboť to celé zahrnuje mnohem více věcí, jelikož to obsahuje všechno to, co člověka činím tím, čím má přirozeně být, tedy pravým člověkem. Avšak to, aby se jím stal, předpokládá, že se bude vědomě učit a že bude v každodenním životě postihovat to, co v sobě etika a morálka skutečně skrývají. To také značí, že musí striktně rozkládat a neutralizovat všechno negativní, falešné a nesprávné atd., aby se to nemohlo usazovat hluboko v jeho charakteru v podobě zlých a špatných vlastností a aby to nemohlo při každé vhodné či nevhodné příležitosti propukat. To probíhá zvláště vlivem všelijakého rozčilení atd., při němž ty nehodnoty, které člověk nezpracoval a nepodrobil neutralizaci a které se uložily hluboko v jeho charakteru, prorážejí navenek a působí pohromy. To probíhá v podobě lhaní a podvádění, jakož i v podobě nenávisti, vzteku, pomsty a pomluvy, ale též ve formě odvety, násilí a šálení, války, sebevraždy, vraždění, zabíjení a ničení atd. Všechny ty nezpracované nehodnoty, které nejsou z eticko-morálního hlediska únosné a které musí člověk vědomě potírat, avšak také je neutralizovat tím, že si bude ochotně osvojovat ony obsáhlé hodnoty, se při nevšímavém přístupu člověka zákonitě odkládají hluboko do jeho charakteru, z nějž opět vycházejí vzhůru a člověk se jimi negativně odhalí, když se z nějakých důvodů rozčílí.

Etika a morálka představují tedy mnohem více než jen způsoby chování atd. při stycích se spolubližními a se společností obecně, neboť vpravdě obsahují všechny ty vysoké hodnoty, jež jsou nezbytné k pravému lidství. Proto má být každá osobnost vzdělávána podle pravých eticko-morálních hodnot, neboť etika a morálka tvoří společně morální filozofii, která poukazuje na lidské rozhodování a jednání v dobrém – i chybném – smyslu, jakož i na všeobecné chování a explicitně na zacházení se sebou samým, a tedy s vlastní osobností, přičemž jsou uplatňovány mnohé hodnoty.

Etika a morálka mají být pro každou osobnost povinností k naplnění, přičemž jimi má být kvalitně určován život a chování jednotlivce, a sice v podobách každodenní péče o sebepoznání a profesionálního svobodného rozhodování, jednání a pěstování korektního lidského chování ohledně všech dimenzí. Tyto hodnoty je nutno vskutku orientovat mezioborově na autonomně-osobně-profesionální interakci, a sice ve svobodné sebekontrole, jakož i v hodnotách všech autonomních principů jako v pozitivní vytrvalosti a dbalosti. K tomu náleží všechny hodnoty principu loajality a principu míru, jakož i principy spravedlnosti, pozitivní smýšlení, princip pořádku, principy tolerance, cílevědomosti, harmonie, upřímnosti, vcítění se, zájmu, ochoty pomoci, pracovitosti, principy svobody, sociální péče, jakož i ochrany vší existence života, zabraňování škodám, pravé lásky, férovosti i respektu. K tomu patří rovněž principy empatie, bezpečí, disciplíny, dobrého svědomí, integrity, zdraví, rodiny, snahy spět k cíli, blahobytu, jakož i úspěchu, nekradení, čistotnosti, důvěryhodnosti, spolehlivosti a podpory; dále k tomu náleží i akceptace, odolnost, láska k bližnímu, faktická svoboda a náklonnost, sympatie, přátelství a uznání, ale také obecné blaho a nezabíjení atd.

Etika a morálka znamenají »nezabíjení«; to také značí, že lidé nemají vést války a udělovat tresty smrti, že se ale rovněž nemají svářit, nenávidět a že nemají být násilní atd. Etika a morálka ale vypovídají též o tom, že má být člověk sebevědomý, sebejistý, věrný povinnostem a poctivý atd.

Vědomí znamená mnohem více, než obecně tvrdí věda, která hovoří o tom, že vědomí v nejširším slova smyslu utváří prožívání mentálních procesů a stavů, že vnímá, posuzuje a něco vědomě rozeznává a zastupuje jako vědomost. Hovoří také o tom, že díky vědomí funguje hmat, zrak, sluch, chuť a mnoho dalších a jiných věcí, což ale v tomto smyslu nesouhlasí, neboť vědomí nemůže všechny tyto hodnoty samo vytvářet, ale pouze je vnímat, a tudíž i pouze posuzovat. To proto, že za efektivní vnímání všech těchto faktorů zodpovídají separátně patřičné smyslové orgány v mozku, které musejí nejdříve učinit odpovídající vjem, aby jej pak předaly dále vědomí, v němž pak díky tomu teprve vzniká vědomost onoho vjemu. A to je možné pouze proto, že je vědomí skutečně oživováno Tvořivou energií. Pouze tato energie a síla uschopňuje vědomí k tomu, aby tvořilo myšlenky, jež generují dle svého druhu negativní nebo pozitivní kmity, které dále patřičně rušivě nebo oživně působí na bližší a vzdálenější okolí i na samotné životní formy. Ve vztahu k člověku se tento proces uplatňuje – dokonce i na velkou vzdálenost – na emoční úrovni, takže v něm vzniká přitažlivý nebo odmítavý faktor, jako např. sympatie a přátelství, nebo antipatie, ba dokonce nepřátelství, jakož i radost a mír atd., ale rovněž i zášť, pomsta, válka, vražda a zabití atd. Formy myšlenek se podle svého druhu odrážejí na skutečně myslícím nebo zdánlivě myslícím člověku, a sice tak, že jeden začne být veselý, radostný či jednoduše »postavený na nohy«, zatímco jiný začne být rozmrzelý, násilný, zlý, vzteklý nebo psychicky nemocný. Psychicky nemocný právě proto, že člověk své vědomí sám stále negativně ovlivňuje vlastními vše negujícími myšlenkami, kterými se mate, a tím pádem i pocitovým světem, jenž z těchto myšlenek vyplývá. Díky tomu, že může člověk silou a energií svého vědomí formovat myšlenky a svůj pocitový stav, je schopen tento stav negativně nebo pozitivně utvářet a podporovat jeho kvalitu, nebo jej naopak chorobně ničit. Povahu svého myšlenkově-pocitového světa si člověk utváří podle svého lidského chápání jako psychický stav, čímž tedy dospívá k »psychickému napřímení« nebo naopak ovládá jeho »denní pořádek« »psychická sklíčenost«, či dokonce stav trvalé »psychické choroby«.

Psychika není součástí ani produktem vědomí ani těla, resp. jeho organismu, nýbrž aktuálním stavem, jejž vyvolává a vytváří člověk zcela sám svým myšlenkovým světem a světem pocitovým, jenž plyne z toho myšlenkového. Samo vědomí v sobě tedy neskrývá psychiku, jelikož tu si vytváří člověk sám svými myšlenkami a pocity, a sice jako aktuální stav plynoucí s výsledku, který se odvíjí z jeho pozitivních nebo negativních myšlenkově-pocitových směrů. Pokud tedy psychologická věda vysvětluje, že psychiku tvoří faktický souhrnný stav lidského cítění, pociťování a myšlení (pozn.: většina pozemšťanů žel myslí pouze zdánlivě, čímž ochořuje a hloupne), pak je nutno to schválit a uznat jako správné. Naopak je ale zcela chybný výklad, že psychiku tvoří »duchovní« úhrn všech osobnostních znaků dotyčného člověka (přičemž vědci z oboru psychologie samozřejmě nehovoří o Tvořivé energii, ale o »duchu«, protože jsou zatížení náboženstvím). Je ale opět správné to, že psychiku, popř. psychické zdraví lze označit za zdraví mentální, jakož i to, že dnešní biopsychosociální poznání činí psychické zdraví závislé na komplexním systému biologických, psychologických a sociálních faktorů, jež jsou nezbytné k tomu, aby se psychické zdraví skutečně mohlo prosadit. Toto psychosociální zdraví lze definovat jako »stav tělesného a psychického blaha«, díky němuž může člověk skutečně využívat své schopnosti. Je-li jeho psychosociální zdraví skutečně v pořádku, tak dokáže zvládat i produktivně zpracovávat normální životní zátěže, které se objevují, a navíc je schopen sobě samému, své rodině, přátelům a společenství činit něco dobrého. To samozřejmě závisí na mnoha různých faktorech a zvláště právě na tom, aby bylo u vlastní osoby člověka vše po stránce myšlenek a pocitů zdravé a v pořádku a aby byl schopen obstát při všech nárocích a dokázal je dobře využívat.

Psychika tedy není součást vědomí nebo vůbec člověka, ale je aktuálním stavem jeho myšlenkově-pocitového světa, stavem, který se projevuje negativním či pozitivním způsobem. To je ale zvláště v dnešní době choulostivé, ba dokonce tabuové téma, neboť pozemští lidé stále hůře a extrémněji choulostivějí, protože se nechávali a nechávají stále více vést technikou, v níž se ztrácejí, takže na sebe a své já dbají stále méně a jednoduše se pohybují v trendu pokroku, takže jsou už jen ovládáni vyššími úředními místy a bankami atd. a ztrácejí se v sobě samých, aniž by si to kvůli své hlouposti, resp. kvůli svému nemyšlení uvědomovali. Z toho důvodu podléhají stále více prahům inhibice, stále většímu množství psychických, resp. myšlenkově-pocitových obtíží a zranění, na něž jim ale není dána pomoc, takže stále více z nich dochází k sebevraždě, což tak je již po mnoho let, často bez zjevného důvodu. Kromě toho se lidé vyvíjejí po celou dobu svého života na základě vlivu prostředí, které je obklopuje, a na základě všech událostí, které je zasahují, a tudíž se mohou v běhu života změnit a dospět k jinému smýšlení.

Za normálních okolností však mohou být každé osobnosti přiřazeny určité znaky, přičemž tyto vlastnosti jsou do značné míry stabilní, jako kupříkladu způsoby chování a temperament, avšak lidé mohou své postoje silně pozměnit, zejména pod vlivem nějaké náboženské víry, jakož ale i pod jinými a naprosto jen světskými vlivy.

Pro psychické zdraví a pro to, aby člověk zůstával zdravý, hrají absolutně nejzásadnější, nejdůležitější i preventivní roli myšlenkově-pocitová hnutí. Jakožto jednotlivec může však člověk ovlivnit jen podmíněně to, zda zůstane psychicky zdravý, nebo nikoliv, protože aby mohl vůbec vytvořit a správně uvést do formy svůj psychický stav, potřebuje se stýkat se svými spolubližními. Pokud si však člověk vyvine nějaký psychický problém, tak si to vždy zaviňuje sám. Důležitou roli při tom ale hrají i vlivy sociálních, kulturních, ekonomických a environmentálních faktorů a s nimi spojení spolubližní. Avšak člověk si vždy určuje své osobní životní okolnosti a stav své psychiky sám a osobně, neboť zde nepůsobí genetické dispozice, jak tvrdí psychologická věda, stejně jako ani neexistuje vědomní nebo jiná člověku vrozená psychika, jelikož ta je vskutku pouze stavem, který si vytváří sám člověk, a sice svými myšlenkami a pocity, jimiž je nastolován stav, jenž se jednoduše nazývá psychikou.

Vědomí představuje faktor, jenž je oživovaný Tvořivou energií a jenž pro člověka prostřednictvím viděného, prožitého, zakušeného, slyšeného a naučeného pojímá skutečné vědění – avšak nikoliv přímo na bázi záměrného zjišťování – a zprostředkovává mu skutečnost těchto vjemů a její pravdu.  To probíhá tak – budiž to opět zřetelně vyloženo –, že nejprve patřičné smysly učiní svůj vjem a ten pak předávají dále vědomí. Smyslové orgány neodpovídají vědomí, ale vztahují se na určité různé mozkové areály, jež vnímají dojmy a vzruchy atd. z vlastního těla člověka, jakož ale i z přímého, blízkého i vzdálenějšího okolí. Tyto smysly zahrnují mnohem více věcí než tvrdí věda, která uvádí jen 5 smyslů člověka, ačkoliv jich existuje mnohem více než právě jen sluch, čich, hmat, zrak a chuť. A tak je nutno uvést také jazykový smysl, logický smysl, rozumový smysl, úsudkový smysl, vjemový smysl, osobnostní smysl, pohybový smysl, jakož ale i velmi podstatný skutečnostní smysl, pravdivostní smysl a mnohé další, které absolutně existují a jsou pro člověka významné. Zvláště psychologická věda až po psychoanalytiku a psychickou léčbu se dostává kvůli tomu, že nezná tuto skutečnost, do velké nevýhody, což u psychicky narušených osob vede velmi často a stále více k suicidiu, resp. k sebevraždě.

SSSC, 6. 4. 2023, Billy