Člověk může ještě vzkvétat při stárnutí a i ve stáří …

Lidé mohou ještě vzkvétat při stárnutí a i ve stáří mohou zůstat svěží a plodní. To ale podmiňuje, že člověk je ukotven v životě a neoddává se žádným iluzím. Naproti tomu musí žít se skutečností, ve skutečnosti a její pravdě. Vzkvétat ještě při stárnutí a ve stáří, zůstat svěží a plodný znamená, zůstat v každé myslitelné podobě fit ve svém vědomí a věnovat se plodným a zdravým idejím, myšlenkám a citům, stejně jako se věnovat jakýmkoliv cenným způsobem učení a evoluci. To se ale musí dít vědomě, neboť jen tak mohou člověku přibývat nové poznatky a pochopení. Plodné a zdravé ideje, myšlenky a city, stejně jako vědomé pokrokové učení přitom tvoří nejlepší pomoc a nejlepší cestu, aby člověk sám mohl opět nechat vzkvést pole života, kterému hrozí vyschlost a bezvýznamnost.

Tajemství životní síly při stárnutí a ve stáří jsou pozornost, vědomé ideje, myšlenky a city, stejně jako rušná činnost, která se musí přiznat i lidem ve stáří. V té musí být také zakotveno, že jsou dané vědomé myšlenky a city, které poukazují na stárnutí a nevyhnutelné stáří, které však ono stárnutí a stáří v plodném a zdravém rámci formují, aby nedošlo k uvadnutí a neplodnosti. Je tedy nutné vyvarovat se rovněž toho, aby při stárnutí a ve stáří nebujela žvanivost, nebo touha do všeho mluvit v tom domnění, že je nezbytné trvale dávat bližnímu návody rozumbradovské či mudrlantské povahy, poučovat jej a chtít přesvědčovat o jiném názoru. Nesmí nastat ani to, aby docházelo k neustálému vměšování se do záležitostí jiných lidí a chtít je za ně dávat do pořádku. Pokud však k tomu přece jen dojde, pak bude stárnutí či stáří utrpením, neboť neustálé vměšování vytvoří nepřátelství a ničí mezilidské vztahy. A právě to je při stárnutí a ve stáří faktor, který vytváří podivínství, neklid, nenávist a odloučení a zničí mnoho přátelství. Avšak právě v době stárnutí a stáří člověk potřebuje obzvláště dobré přátele, aby nebyl sám a zůstal bdělý, čilý a ideově, myšlenkově a citově učenlivý a plodný, a aby se tedy s ohledem na sebe v každém ohledu vyvíjel. Člověk nemůže při stárnutí a ve stáří o tyto schopnosti prosit, neboť si je musí rovněž sám vypracovat, jakož i sílu a schopnost, vyslechnout si s nikdy neutuchajícím zájmem stížnosti bližních o jejich skutečných nebo vsugerovaných utrpeních a poskytnout jim pomoc formou rady. Člověk tak ale musí při vlastním stárnutí a ve stáří unést mnoho věcí s trpělivostí a umět otevřít pusu, či mlčet tehdy, kdy to nezbytnost, nouze, zármutek a neduhy stáří atd. vyžadují. Tyto faktory totiž s věkem přibývají, přičemž sklony je uvádět a stěžovat si na ně rostou úměrně s jejich přibývajícím množstvím, zatímco se ztrácí rozkvět, setrvání v plodnosti a čilost, sebejistota, stejně jako myšlenky vlastní hodnoty. Při stárnutí a ve stáří je nutné rovněž pečovat o paměť, jinak se přihodí, že vzpomínky náhle nesedí se vzpomínkami jiných lidí. Přirozeně se přitom musí projevit i pochopení, že se jednomu příležitostně může přihodit omyl, a stejně tak i to, že by měl člověk ve všech věcech zůstávat do jisté míry klidný, aby nikoho nezranil. Je nutné se učit, že ještě při stárnutí a ve stáří je třeba pečovat o zúčastněný způsob života, stejně jako o vhodnou ochotu pomoci, avšak nikdy o žádnou sentimentalitu, vtíravost a hypochondrii. Stárnutí a stáří tedy musí být v každém ohledu takové, aby zůstalo v rozkvětu, čilosti a plodnosti, aby se člověk nepřetržitě učil, a aby probíhal zdravý, květnatý, čilý a plodný vývoj.

SSSC, 18. července 2010, 23.55 hod, Billy

Německý originál:

http://www3.figu.org/artikel/1317182400/der-mensch-kann-auch-im-altern-und-im-alter-noch-bl%C3%BChen