Moc správných slov a správného chování                                  

Existuje jeden tvořivě-přírodní zákon a přikázání, které uvádí, že správná slova a správné chování přinášejí užitek a přátelství každému člověku, který jich užívá, a zaručují mu též slušný, čestný a důstojný život. V tomto ohledu má zásadní hodnotu také upřímnost a skromnost, jakož i neusilování o vliv a moc v negativním smyslu, což je vlastní tak mnoha lidem. Mnozí takovýto vliv a moc mají nebo je chtějí mít a jsou jimi natolik zaslepeni, že se jich nedokážou zříci a osvobodit se od nich, neboť je v nich vše příliš hluboce zakotveno. Tvořivě-přírodní zákony a přikázání ovšem od základu učí, že člověk sice má sám nad sebou pozitivně vládnout vší myslitelnou, nezbytnou mocí, avšak nemá tuto moc negativním způsobem vykonávat nad bližními. Vlivem jakékoliv chybné výchovy ze strany vychovávajících, jakož i vlivem chybné sebevýchovy, se člověk učí dychtivosti po ovládání bližních a po moci nad nimi. To je zcela v rozporu s tím, co určujícím způsobem předkládají tvořivě-přírodní zákony a doporučují tvořivě-přírodní přikázání: Mezi všemi formami života má vládnout absolutní rovnost. Všechna stáda živočichů, jakož i všechna lidská seskupení, rodiny, organizace a státy atd. sice potřebují směrodatné vedení, nicméně tvořivě-přírodní zákonitosti a přikázání stanovují, že toto vedení má probíhat v rovnocennosti s vedenými a nemá je negativním způsobem ovládat či nad nimi vykonávat moc. Tytéž zákony a přikázání tvořivě-přírodního původu učí, že člověk nemá bojovat o moc ovládáním svých bližních, nýbrž se jim všem má v rovnocennosti postavit na roveň. Avšak toho si lidé na Zemi nikterak nevšímají, neboť se vinou chybné výchovy, jakož i z nepochopení a neznalosti tvořivě-přírodních zákonitostí stali sobeckými, egoistickými a lačnými moci. Důsledkem toho je, že většina lidstva bojuje o svou moc, drží se jí všemi myslitelnými nekalými prostředky a upírá a odnímá ji ostatním. To činí jak nejprostší lidé, tak i vysocí funkcionáři vlád, náboženství, sekt, hospodářství atd. Faktem je, že se neuvěřitelně silně bojuje o moc a ovládání bližních, na které se nahlíží jako na spodinu a poddané a kteří od těch, již dychtí po moci a ovládání, nemohou očekávat vskutku nic lidského.

Zaměříme-li se na okolnosti ovládání a vykonávání moci nad bližními pozorněji, můžeme shledat, že jde-li o to, chopit se moci, nedostává se ke slovu ani upřímnost a slušnost, ani lidskost, čest a důstojnost. Zvláště v tomto stadiu dosahování moci se bezohledně bojuje všemi negativními, zlými a nekalými prostředky; a je-li onen cíl, uchopení moci, skutečně dosažen, potom se vždy najde dostatek hloupých přívrženců, kteří dotyčným vítězům jásají vstříc – a to i tehdy, jsou-li jimi do krve týráni. Kolbiště bojů o moc má nejrůznější podoby a mnozí do něj vstupují proto, aby krok za krokem dosáhli dominance nad bližními. Avšak skutečně to jde i jinak, a sice, že se člověk opravdu stane člověkem a bude ovládat jen sám sebe vykonávaje moc jen sám nad sebou, zatímco svou vlastní osobu postaví ve cti, důstojnosti, rovnosti a rovnocennosti na roveň svým bližním. To však dokážou jen nemnozí, neboť lidé nevědí, jak to musí fungovat a jak se onoho správného chování musejí dopracovat. Vskutku jsou to pouze nemnozí, u nichž se schopnost správného jednání a konání prosadí. Většina ostatních je závislá na negativních pravidlech moci, a proto se zákonitosti rovnosti a rovnocennosti nedostávají ke slovu, stejně jako ani skromnost, čest, upřímnost a důstojnost, přičemž pouze těmito hodnotami může člověk skutečně posílit svoji vnitřní a vnější pozici. Získá-li člověk jednou vládu a moc sám nad sebou, byť se jí musí velmi namáhavě dopracovat, potom dojde k poznání, že nemusí prolamovat vládu a moc ostatních, neboť skutečnou hodnotu má jen vlastní síla, vláda a moc nad vlastní osobou, vlastním charakterem a vlastními pozitivně-vyrovnanými způsoby chování.