Pokud člověk něco řekne, o něčem hovoří či něco vysvětluje, vypráví či vyučuje, musí vždy zvolit určitý časový okamžik, tj. zohlednit přesný časový sled, resp. exaktně a přesně zkoordinovat časové průběhy událostí (timing) – např. musí přesně a správně zvolit okamžik, kdy a jak má co říci, udělat či vysvětlit. Nezohlední-li tuto okolnost, dopustí se závažné chyby, kterou může způsobit mnoho nevýhod a těžkostí a napáchat mnoho zla. Při tom ať pomyslí, že ten, kdo je ve špatném čase na špatném místě nebo ve špatném čase říká to špatné, utrpí velkou újmu. Nezohlední-li člověk ve své mluvě, svém vysvětlování, vypravování, poučování a vyučování koordinaci časových průběhů, pak to vše předem odsoudí ke krachu. Toho se však musí vyvarovat, což nezbytně předpokládá, že vše správně zohlední a uváží; v opačném případě se dopustí závažné chyby, kterou může napáchat ohromnou škodu. Také slova a věty, které používá, musí neustále kontrolovat, neboť jinak se vystavuje riziku, že si »sedne do kopřiv« a znemožní se. I ta nejlepší slova a věty, které vytvoří, musí neustále prověřovat co do jejich správnosti a v případě nutnosti je korigovat. To je nezbytné i tehdy, když tlačí čas, něco se opožďuje anebo jde rychleji, než se myslelo. Řekne-li člověk ve špatném čase jedno špatné slovo a jednu špatnou větu nebo ve špatném čase něco vysvětlí, vypráví, poradí či vyučuje, pak to může vést k osobní nebo společenské katastrofě. To platí i tehdy, když si chce člověk v nějaké věci zjednat sluchu nebo se domoci svého práva. Nutné je rovněž myslet, uvažovat a jednat rychle a racionálně, neboť prodlevy vzniklé pomalým myšlením a uvažováním mohou způsobit ohromnou škodu. Právě to je okolnost, kterou lidé posedlí mocí bytostně nenávidí, protože si zpravidla přejí vše rychle vyřídit ve svůj prospěch. Z toho důvodu zdůrazňují čas jako rozhodující faktor, který však jejich spolubližní zpravidla postrádají, protože ti se ve světě svých myšlenek a citů pohybují na poklidnějších a pomalejších drahách. Bližní mají tedy mnoho času, aby se v nějaké věci rozhodli, zatímco lidé posedlí mocí tento čas nemají, tudíž pro ně hraje zásadní roli a ustavičně je pudí k tomu, aby dosáhli svých mocenských cílů. To je však nevyhnutelně spjato s tím, že řečnickými manipulacemi násilím a nátlakem ovlivňují názory a mínění svých posluchačů a podřízených a lámou jejich vlastní, jen slabou vůli. Z toho důvodu nemohou posluchači a podřízení plánům mocichtivých zabránit a smést je se stolu ve fázi jejich vzniku. Pro normálního obyčejného člověka, který sám není mocichtivý, je tedy nezbytné, aby se vždy držel reality a pravdy reality. To pro něj také znamená, aby používal své racio, svůj rozum a chápavost a prohlédl s jejich pomocí mocichtivost mocných a postavil se jim na odpor, namísto aby se přidával k jejich mocenskému povyku. To může zabolet u srdce mnohé z těch, kteří kdejakým mocichtivcům slepě propadli, považují je za idoly, leží jim u nohou a plazí se před nimi v prachu, zatímco sebe samé ponižují až k té nejubožejší pokoře.

V přístupu ke člověku má zcela mimořádný význam oslovovat jej jeho správným jménem, neboť slyší-li člověk z úst svého bližního své vlastní jméno – nebo čte-li jej v dopise atd. –, tak to lahodí jeho uchu a vznikají v něm impulsy štěstí. To skutečně už nijak nesouvisí s namyšleností, velikášstvím, sobectvím a podobně, ale s tím, že si člověk přeje, aby se s ním zacházelo slušně, upřímně a s respektem, což je také jeho dobré právo. Doktorské, ředitelské a jiné tituly ovšem pro zdravého, normálního a rozumně uvažujícího člověka nemají žádný význam, neboť v principu jsou jen prázdný dým a nevypovídají nic o charakteru, osobnosti a stavu lidskosti dotyčného člověka. Ti, kteří vyžadují, aby je takovýmito tituly druzí oslovovali, jsou zpravidla jen sobci, lidé panovační a namyšlení atd. V případě slov a vět hraje velkou roli také jejich zvukové zabarvení a správný přízvuk, jakož i jejich pozitivní a negativní formulace. V tomto směru se obzvláště v 80. letech 20. století objevil po celém světě zlý a chybný způsob slovního a větného přízvuku, z něhož vyvstala slovní, větná a jazyková disharmonie, která trvá až do dnešní doby 21. století. Tak jako se rozšířil tento krajně negativní a špatný způsob přízvuku slov a vět, tak se na celém světě rozšířilo i vše negativní a špatné. Od té doby, co se tato jazyková disharmonie objevila, tedy onen chybný slovní a větný přízvuk, jde na světě velmi mnoho věcí podnikaných pozemšťany od desíti k pěti; velmi mnoho věcí jde s kopce a nabralo destruktivní kurz. Zcela disharmonické druhy organizovaného rámusu, který se od 80. let nazývá »hudba« a »zpěv«, stejně jako ono chybné přízvukování slov a vět, vyvolávaly do dnešního dne ve všech ohledech čím dál horší důsledky. Od té doby se na celém světě šířil nábožensko-sektářský fanatismus, vinou povstání a stále častějších válečných akcí masivně přibývalo masakrů lidí, stejně jako na celém světě eskalovalo mizerné hospodaření bank, států, firem, koncernů a rodin atd. To vše jsou nepopiratelné důsledky onoho velmi zlého trendu chybného přízvukování slov a vět, který se vyvinul od 80. let, i když to samozvaní »superchytří experti« považují za směšné a nechtějí to připustit. To celé však nesmírně mnoha lidem způsobuje tělesné a psychické bolesti, které centrum bolesti v jejich mozku již nedokáže zcela zpracovat, takže nad sebou čím dál častěji ztrácejí nervy, propadají psychickým krizím, dávají volný průchod ohromné agresi a stávají se asociálními a neschopnými života atd.