Vskutku rozhoduje už jen jedno jediné slovo a jediná krátká věta, jakož i chování o tom, jak bude člověk posuzován. Slova a chování každého jednotlivce jeho bližní hodnotí, čímž vytvářejí soud, na jehož základě jej zhanobí, nenávidí, přezírají a opovrhují jím, anebo jej naopak respektují, váží si ho, milují, ctí, oceňují a prokazují mu vážnost. Ve styku s lidmi není pro jednotlivce nic tak efektivní a důležité jako jeho mluva, jeho slova a chování, jelikož na to jeho bližní hledí jako na nic jiného, a na základě toho jej posuzují a soudí. Svou mluvou, slovy a chováním směřuje jednotlivec myšlenky a city svých bližních zcela určitým směrem, čímž může získat mnoho přátel, anebo si udělat mnoho nepřátel, vždy podle toho, jak to vše na různé lidi působí. Mluva a už jen několik málo slov, jakož i chování může z přátel udělat nepřátele a z nepřátel přátele. Mluví-li však člověk správně a užívá-li těch správných slov a správných způsobů chování, tak to v každém případě vede k tomu, že se kolem něj shromáždí přátelé, kteří si jej budou vážit a budou ho respektovat, ctít, oceňovat a milovat. Při tom je však nevyhnutelné, že se objeví i lidé nepřátelsky smýšlející, tj. všeználci, podvodníci, kritici a všelijací další odpůrci, kteří ze závisti a jiných nízkých pohnutek nejsou schopni uznat a přijmout, že ostatní na rozdíl od nich prokazují tyto velké hodnoty. Pro upřímného a dobrého člověka je však důležité se o tyto protivníky nestarat, jejich ubohého a zmýleného počínání si nevšímat a nechat je v něm jednoduše setrvat – to proto, že jakékoliv ospravedlnění vůči nim by je v jejich slabomyslném konání jenom utvrdilo, což nachází příčinu v jejich bezmezné hlouposti. O to důležitější je pro počestného člověka vědět, jak musí užívat své mluvy a svých slov, jaké chování musí projevovat, jak a kdy pro sebe získává velký užitek nebo jak a kdy si sám škodí. Užívat určitých slov je nesmírně důležité, neboť správná volba slov vytváří mnohá přátelství a přitahuje mnoho stejně smýšlejících; a nanejvýš důležité je to, že člověk ve svém verbálním projevu nemluví stále jen o sobě a svém »já«. Mluví-li už člověk sám o sobě, musí tak činit prostou a nesebestřednou mluvou, a to tak, že vše vyloží jednoduchou řečí a prostými, skromnými slovy, aniž by se při tom vytahoval a prezentoval se jako hrdina. Člověk, který je o něčem schopen skromně, bez přehánění, prostě, nekomplikovaně a jednoduchými slovy zajímavě vyprávět, vždy generuje pozorné posluchače a přátele, kdežto ten, kdo naopak vyzdvihuje jen sám sebe, chvástá se a přehání, sklízí pouze nudu, nepozornost a nepřátelství.

Chce-li člověk získat přátele a být vážen, ctěn a oceňován, pak si musí utvořit upřímné a jisté stanovisko, jakož i myšlenky a city zaměřené na to, že je součástí veškerého lidstva, a to i tehdy vede-li jakožto jednotlivec svůj sobě vlastní život. Ovšemže může hovořit o sobě samém, vztahuje-li se něco pouze na něj samotného, avšak patří-li do jeho života a s ním souvisejících skutků a činů atd. nějací spolubližní, pak je v každém případě neuctivé, neupřímné, nedůstojné, podlé, sobecké a pohrdlivé mluvit o nějakých věcech v 1. osobě, jsou-li přece ve hře i jiní lidé. Mluví-li člověk jen o svém »já«, jsou-li do něčeho zapojeni i ostatní, jako např. co do vlastnictví, majetku, práce, nějakého jednání nebo činu atd., pak je to nejen nefér a sobecké, nýbrž i lež, podvod a pomluva. Existuje-li tedy nějakým způsobem něco společného, pak nikdy neplatí »já«, ale pouze »my«, neboť společná činnost není věcí jednotlivce, nýbrž všech lidí dohromady, kteří se na ní podílejí. To platí i tehdy, když o něco lidé společně usilují, pokud jde o to, něco společně vykonat a podniknout, něco ustanovit a provést. Hovoří-li člověk tímto způsobem o »nás«, potom se tím cítí osloveni všichni, kteří se na celé věci podílejí. K tomu lze dokonce podotknout, že oním upřímným a důstojným množným číslem se cítí osloveni i nepřátelé, díky čemuž mnohé nepřátelství může vzít za své. To plyne z toho, že člověk oslovený v množném čísle se vědomě cítí být součástí lidského společenství. To v jeho mozku vyvolává chemickou reakci, při níž se produkuje hormon dopamin, který myšlenky a city člověka prostoupí impulsy štěstí. Užívá-li člověk ve své mluvě, svých slovech a také svém chování upřímně a důstojně onu slovní hodnotu »my« a zaměří-li ji na dotyčné společenství lidí, které tak oslovuje, potom pro něj vznikají pozitivní myšlenkové a citové impulsy. Tak je tomu i tehdy, když člověk tím, že takto hovoří, možná o něco umenší svou společenskou prestiž.