Co se přístupu k lidem týče, je používání slůvka »my« všeobecně i případ od případu nanejvýš důležité, stejně jako používání slůvka »prosím«, jakož i »máš« nebo »měl bys« namísto »musíš«, což má rovněž zcela mimořádný význam. Pokud se něco »má« nebo »by se mělo« udělat a člověk užije slovního obratu »to či ono by se mělo udělat«, pak tím vyjadřuje jak žádost, tak ale i fakt, že je tu cosi neodkladného, co se právě vyskytlo a má se vyřídit – tj. »nemusí« se to vyřídit z nějakého rozkazu, ale »má« se to učinit dobrovolně. Užívá-li člověk ve své řeči v uvedeném smyslu slova »musíš«, pak to celé vždy a v každém případě představuje rozkaz a nátlak – ten ovšem užíváním slova »máš « odpadá, neboť to vyjadřuje dobrovolnost dotyčného činu. A spojí-li člověk to vše v nějakém ohledu se slůvkem »prosím« – tj. tehdy, když o něco prosí nebo pomocí slůvka »máš« nepřímo vyzývá k vyřízení nějaké záležitosti –, pak tím oslovuje svobodnou vůli druhého člověka, který tedy sám rozhoduje o tom, zdali chce něco učinit nebo něčeho zanechat. Je-li mu něco tímto způsobem ponecháno na rozhodnutí, pak bude vůči tomu svolnější a oné nepřímé výzvě, že »má« nebo »by měl« něco udělat, vyhoví z vlastní iniciativy. To, že se člověk do nějaké práce nebo nějaké věci zapojí dobrovolně a z vlastního určení, vede též ke snášenlivosti, mírumilovnosti, patřičné slušnosti, závaznosti a souladu, jakož i ke spojujícímu, přátelskému a radostnému chování atd. Uživá-li se oproti tomu výraz »musíš«, pak to vždy znamená nátlak a vede to automaticky k nechuti, neradosti, odporu a všem dalším negativním hnutím, přičemž práce k vyřízení podle okolností utrpí na kvalitě a lidé ji obdaří nedostatečným výkonem, neboť ji pod nátlakem slova »musíš« zvládají jen s obtížemi. Tolik pohled a posouzení alespoň z čistě psychologického pohledu.

Musí-li člověk o něčem hovořit, něco vyprávět nebo vysvětlit, pak k tomu existuje zlaté pravidlo, které by měl bezpodmínečně zohlednit, přičemž i v tomto případě mu výraz »má«, resp. »měl by« ponechává na rozhodnutí, zdali se jím chce nebo nechce řídit. Toto pravidlo uvádí a učí, že člověk má vždy říci jen tolik, kolik je nutné, a to nezávisle na tom, jde-li o citlivé či nemilosrdně tvrdé věci a témata. Jedná-li se např. o probírání naučné látky, podněcují krátká vysvětlení posluchače k tomu, aby sami o všem přemýšleli a snažili se vše pochopit, což pak vede k tomu, že dříve či později položí odpovídající věcné dotazy, jež si vyžádají další vysvětlení. To může samozřejmě nějakou dobu trvat – člověk o všem přemýšlí a osvojuje si pochopení dané věci několik málo minut nebo i vícero let. To je nevyhnutelný vývoj verbálního učení, který začíná u dětí už v raných letech, kdy jim vychovávající vysvětlují všechny možné věci a musejí odpovídat na jejich dotazy. Podle případu je to ale i tak, že člověk svou mluvou a svými vysvětleními odebírá živnou půdu zbytečným spekulacím, pokud určité citlivé věci a témata probírá a vysvětluje jen do té míry, v jaké je to nezbytné. Pokud člověk ve své mluvě, svých vysvětleních či své výuce hovoří s porozuměním právě jen tolik, kolik je nutné, a předchází nadbytečným diskuzím, tak ani nemusí nést zodpovědnost za to, že si posluchači věci chybně vyloží a vyvstane nedorozumění. Člověk se má tedy ve své mluvě, svých vysvětleních, svém vyprávění a vyučování vždy řídit pravidlem, aby vše stále předkládal stroze, suše a bez příkras, avšak upřímně, jasně, zřetelně a trefně. Tak je jednak schopen rychle a obsáhle formulovat a vyjádřit mnoho hodnot a jednak tímto způsobem mluvy podněcuje zájem posluchačů, čímž se takříkajíc dostává do středu pozornosti, což jej ovšem nesmí svádět k namyšlenosti, sobectví, panovačnosti a velikášství. V této věci pak opět platí jedno pravidlo, které uvádí, že člověk má klidně a prostě zůstat na pevné půdě skromnosti a zdrženlivosti. Důstojní lidé mluví málo, jen na základě reality a pravdy reality, a mluví jen tehdy, je-li to nutné – tím také na své bližní dělají velký dojem, budí v nich důvěru a působí po mezilidské stránce hodnotně. Při tom si však také velmi jasně uvědomují, že hovoří-li jen málo a jen podle reality a pravdy reality, tak ani nemohou říci nic banálního, hloupého a chybného.