Moc správných slov a správného chování se vztahuje v každém ohledu i na poučení a vyučování v »Učení pravdy, Učení ducha, Učení života«, které má pozemskému člověku pomáhat a vytyčovat mu cestu v tom směru, aby pěstoval své myšlenky a city o tvořivě-přírodních zákonech a přikázáních, vnímal je, rozuměl jim a řídil se jimi. V tomto ohledu musí vyučující volit správná a trefná slova, přičemž jeho chování musí být s Učením v souladu. Toto Učení, Učení ducha, resp. »Učení pravdy, Učení ducha, Učení života« v sobě neobsahuje nic v tom smyslu, že se má jeho prostřednictvím změnit svět, jak by se ve falešné interpretaci mohli domnívat lidé naivní, kteří pak např. Učení napadají, jakož i ty, kteří je vyučují. K těmto útokům se však uchylují jen proto, že dosud nejsou dostatečně chytří a vyzrálí na to, aby svým rozumem a svou chápavostí postihli realitu a pravdu reality, neboť jim chybí směrodatná životní zkušenost, z níž by si mohli osvojit ostrý a jasný náhled na skutečnost. Chtějí-li tito naivní lidé vést »moudré« řeči a věří-li, že k tomu volí ta »správná« slova, která samozvaní chytrolíni od nepaměti běžně užívají, jako např.: »Chce-li člověk změnit svět, pak musí začít sám u sebe«, pak tento způsob mluvy zanechává hořkou pachuť. Tato pachuť se přitom vztahuje na nepochopení dotyčné osoby, která takováto »tradiční moudra« ve své mluvě používá, aniž by chápala, co se tím vlastně chybně říká. Ani Učení ducha, ani žádné jiné dobré a pozitivní učení – které hovoří o tom, že se má člověk věnovat tvořivě-přírodním zákonům a přikázáním, vnímat je, akceptovat je a uskutečňovat je ve svém životě – není zaměřené na to, chtít změnit svět. Každé takovéto učení slouží pouze tomu účelu, že by měl na sobě člověk pracovat a utvářet ze sebe opravdového člověka, přičemž ono „MĚL BY“ vždy vyjadřuje, že se musí člověk sám rozhodnout, zdali chce nebo nechce něco učinit. Každé dotyčné učení se tedy zaměřuje jen a pouze na jednotlivce, který o poučné informace dobrovolně usiluje. Pokud tak člověk učiní, jde také ohledně celého Učení svým bližním příkladem, neboť jen tak může učinit zadost tomu, co správnými slovy, resp. co dobrého, pozitivního a správného ústně, písemně, jakož i svým jednáním, svými činy a svým chováním vyučuje.

V Učení ducha, resp. »Učení pravdy, Učení ducha, Učení života«, jakož i v kterémkoliv jiném dobrém a pozitivním učení, jsou důležitá správná slova, jež mají být zacílena na to, aby oslovila lidi na Zemi v tom smyslu, že se mají snažit vnímat a zaměřovat se na tvořivě-přírodní zákony a přikázání, akceptovat je a změnit podle nich sami sebe a své chování. Při tom výslovně stojí v popředí ono „MĚLI BY“, neboť všechna pro a proti v jakémkoliv ohledu jsou na absolutně vlastním rozhodnutí každého jednotlivce. Nic tedy není spjato s manipulací, misionářstvím, násilím ani nátlakem, neboť o všem každý jednotlivec rozhoduje svobodně. Oproti náboženstvím, sektám a různým organizacím atd. není Učení ducha – ani žádné jiné dobré a pozitivní učení, které existuje ve stejném rámci – žádným fascinujícím nástrojem spásy ani moci, stejně jako ani ničím, co údajně poskytuje nějaké výhody ohledně hmotných věcí, „božské“ pomoci či „božského“ určení toho nejlepšího či přinejmenším alespoň dobrého osudu. Každá bludná víra v boha, ať už jakákoliv, je vázána na závazky a protislužby v tom smyslu, že člověk musí prosit, resp. žebrat o něco „božského“, o „boží“ pomoc či „boží“ požehnání atd. Je-li pak toto žebrání údajně vyslyšeno, znamená to opět protislužbu, a to ze strany „božstva“, což ovšem opět podmiňuje protislužbu ze strany věřících a modlících se, resp. žebrajících, kteří pak onen poskytnutý „božský“ dar, resp. „boží pomoc“ musejí kvitovat s očividně přehnanými děkovnými modlitbami.