Ten, kdo má nad sebou moc a vliv, rozhoduje také zcela sám o tom, jakým způsobem bude upřímně, čestně, spravedlivě, láskyplně a důstojně respektovat své spolubližní, jak s nimi bude zacházet a jak je, bude-li zvolen do vůdčí pozice, lidsky povede, aniž by nad nimi negativně vykonával moc. Ten, kdo své spolubližní vede s otevřeným a upřímným úsměvem, jedná s nimi slušně a s respektem a přistupuje k nim rovnocenně, rovnoprávně a s veškerou úctou, ten je vskutku člověkem, který druhými nemanipuluje. S lidmi manipulují jen ti, kteří propadli moci, ti, kteří neustále žijí podle pravidel dominance a považují se za něco mnohem víc, než ve skutečnosti jsou. Opravdový člověk je ale dalek vší dominance, neboť dbá na to, aby se svým spolubližním v každém ohledu stavěl na roveň, takže se také v každém myslitelném a nezbytném ohledu chová tak, aby jimi byl pokládán za rovnocenného a rovnoprávného. To znamená, že opravdový člověk své upřímné a správné způsoby chování, jakož i svá slova neustále utváří tak, aby z nich vyvstávala důvěra a sounáležitost. Používat správná slova a správné způsoby chování však rovněž předpokládá, aby bylo – bez jakékoliv ambice chtít bojovat o moc – vše správně vnímáno a vše správně pochopeno, aby nedošlo k žádnému nedorozumění a nebyla učiněna žádná chybná rozhodnutí. V zásadě je přitom nezbytné dbát na to, aby lidé, na něž jsou slova směřována a jimž jsou prezentovány způsoby chování, vše správně přijali, pochopili a také rozpoznali upřímnost a důstojnost toho všeho. Stane-li se tak, potom je pro počestné lidi nevyhnutelné – vyjma kverulantů, všeználků, zlovolných kritiků, lhářů a pomlouvačů atd. –, aby na upřímnost dotyčných slov a způsobů chování slyšeli a zareagovali odpovídajícím způsobem pozitivně. Zde je ovšem třeba uvážit, že i mocichtiví lidé chtějící ovládat své bližní používají tytéž metody, avšak absolutně nekalým a pro bližní škodlivým způsobem, díky čemuž mohou ovládat, vykořisťovat a podmaňovat si své přívržence.

Opravdový člověk, pro kterého upřímnost, čest, důstojnost, všechny ctnosti, svoboda, mír a harmonie znamenají v životě velké hodnoty, dbá na to, aby byl neustále svým vlastním pánem a mistrem nad sebou samým, aby ve všech věcech jemu náležejících sám rozhodoval a aby za úplně vše, za svou existenci a svůj život nesl sám vědomě a v plném rozsahu vlastní zodpovědnost. To také znamená, že se řídí pravidlem, že v případě bezpodmínečné nutnosti upozorní na svá práva, vědomosti, schopnosti, možnosti a smýšlení a hají je v kruhu své rodiny, svých přátel a známých, jakož i na veřejnosti. Při tom se však nemá a nesmí ospravedlňovat, stejně jako se nemá a nesmí zcela izolovat a stáhnout od ostatních, neboť v případě nutnosti musí být neustále přístupný vysvětlení, pro něž může zvolit různé způsoby. Reagovat však nemá a nemusí na zlovolné, lživé, kritizující, rozumbradské a pomlouvačné útoky, nebude-li to v určitých speciálních situacích bezpodmínečně nutné. Takovýchto výpadů se dopouštějí bez výjimky lidé hloupí a naivní a zpravidla samy vyznívají do prázdna. Pro každého člověka je však důležité, aby byl ve své cti, upřímnosti a důstojnosti, jakož i ve svých vědomostech, činech a způsobech svého chování do té míry vnímán a povšimnut ostatními, aby se nevytratil do ztracena. Pokud se však člověk o to, aby byl takto vnímán, nestará, potom bude prohrávajícím, neboť okolnost, že na sebe upozorní a zjedná si atributy uznání a respektu, vede k tomu, že je mu také přiznána ta hodnota, kterou si zaslouží. To však neplatí jen ve vlastní rodině, kruhu přátel a známých, nýbrž i obecně ve vztahu ke všem spolubližním, s nimiž člověk přímo či nepřímo přichází do kontaktu. Vskutku se má totiž situace tak, že všechno to, co bližní na jednotlivci či vícero lidech nevidí, jednoduše opomíjejí a nemá to pro ně žádnou váhu ani hodnotu. Je-li člověk se svým chováním, svými výroky, vysvětleními, skutky, činy a slovy vůbec povšimnut, potom nehraje vůbec žádnou roli, zdali to vše lidé vidí a vnímají pozitivně či negativně, dobře či špatně, nebo jaké titulky to vyvolává v médiích – důležité je pouze to, že lidé věc vůbec pozorují a vnímají a že titulky vzbuzují pozornost. Že se na základě toho pak objevují přátelé i nepřátelé, to je právě tak nevyhnutelné jako i skutečnost, že chce-li člověk získat přátele, tak se nutně vyskytnou i nepřátelé. V zásadě však platí, že člověk musí něco udělat – zaprvé aby obstál sám před sebou a zadruhé aby si jej jeho spolubližní povšimli a vůbec ho vzali na vědomí. Člověk tedy nesmí sám sebe podceňovat, protože jinak zůstane bez povšimnutí, bude ustavičně znevýhodňován a považován za hlupáka a naivu. Na druhou stranu se však zase nesmí velkolepě přeceňovat, neboť jinak bude vnímán už jen jako bezchybný svatý, zbožňován a vynášen do nerealistických výšin, což však nevyhnutelně vede k pýše, velikášství, sobectví, panovačnosti, sebepřecenění a namyšlenosti atd. Světlo člověka tedy musí sice neustále zářit, avšak právě jen v té správné intenzitě. Aby tomu tak bylo a zůstalo nebo to teprve nastalo, k tomu je zapotřebí neustále volit a pěstovat ta správná slova a ty správné způsoby chování, neboť správná slova a správné chování jsou hudbou, kterou lidé rádi poslouchají a vnímají.