Výňatek z 521. oficiálního kontaktního rozhovoru z pátku, 3. června 2011

Billy: Čím se teď zabývám, je fakt, že konečně zatkli srbského válečného zločince Mladiče a vydali ho mezinárodnímu válečnému soudu. Krom něho existuje přece ještě mnoho dalších zločinců; někteří byli odsouzeni, jiní ale pořád pobíhají na svobodě, jako např. Muammar al-Kaddáfi v Libyi, Saleh v Jemenu, který se vlastně správně jmenuje Ali Abdullah Salih, a Bašár al-Asad v Sýrii. U posledně jmenovaného si vzpomínám na jeho otce Hafise al-Asada, který se mezi léty 1970 až 1971 dostal k moci při vojenském puči coby předseda vlády a ministr obrany, načež se v roce 1971 stal i autokraticky vládnoucím prezidentem. Byl velikášský, protože usiloval o vůdčí úlohu Sýrie v arabském světě, přičemž by se rád viděl jako její vůdce, avšak to se mu nepodařilo. Nebyl o nic lepší než jeho syn, který byl očním lékařem a který teď coby státní mocnář nechává své vojáky střílet do lidí a vraždit je. Když jsem se v 60. letech dostal z Turecka přes hraniční přechody Reyhanli a Bab el Hawa (což znamená »Brána větrů«) do Sýrie, do města Halep, resp. Aleppo a poté do měst Hama, Homs a Damašek, vzbouřil se syrský lid krátce proti brutální diktatuře, načež Assad senior, který se pak stal i šéfem vojenského letectva a ministrem obrany, v Damašku bez okolků rozkázal vyjet s protiletadlovými děly a střílet s nimi do skupin lidí. Ta protiletadlová děla byla švýcarské výroby, ale jestli se oficiálně koupila od Švýcarska nebo od ilegálních obchodníků se zbraněmi, to nevím. Co ta děla ve skupinách lidí napáchala za pohromu, to jsem viděl na vlastní oči, ale svět to vše jednoduše zamlčel – každopádně jsem o tom ani nic neslyšel v rádiu, ani jsem nic nenašel v novinách, třebaže jsem po tom pátral v různých novinách z Evropy. Podle mě je zkrátka nehorázné, že ještě v dnešní době existují mocnáři tohoto typu, kteří mohou terorizovat svůj lid nebo půlku světa, aniž by na celém světě byli voláni k zodpovědnosti. Místo toho jim ještě jiné státy poskytují azyl, pokud přece jen musejí uprchnout z vlastní země, kterou zruinovali a jejíž lid tyranizovali a částečně vyvraždili. Existují však i státy, které si hrají na světovou policii a jejichž zodpovědné osoby ve státní správě nejsou o nic lepší – ty sice netyranizují vlastní lid, ale přesto nutí svá vojska do válek, které rozpoutávají a vedou v cizích státech. Ke stejné sortě patří i ty státy, které se z usnesení svých státních mocnářů stávají spojenci států vedoucích válku a poskytují jim pomoc, jako např. v Iráku a Afghánistánu, kde se různé armády různých států spojily s USA a posílají své vojáky do války. V případě Německa je to např. zcela v rozporu s tím, co bylo po druhé světové válce napsáno na železničních vagónech, které rachotily zbídačenou zemí: »Už nikdy žádná válka.«