OM

OM

Popis: Nejdůležitější tvořivé zákony a přikázání, pravidla pořádku a směrnice; cíl a úkol člověka v materiálním a duchovním životě, vyložil a vysvětlil JHWH Ptaah a jeho prorok Billy. Nově přepracovaná verze s mnoha vysvětleními. (Bližší informace viz náš text »Kniha OM – stručné uvedení«.)

Autor: »Billy« Eduard Albert Meier
Počet stran: 512
Formát stran: A4
Vazba: vázaná
Vydáno r.: 1987, 2011
Nakladatelství: Wassermannzeit-Verlag
Dostupná v jazycích: němčina

Výňatek z čtvrtletníku Hlas Věku Vodnáře č. 50

OM (v sanskrtu AUM) je prastaré slovo, které pochází ze staré a na Zemi dávno zapomenuté řeči, lyránštiny.

Skutečný význam slova OM lze poznat teprve tehdy, vyložíme-li plnou hodnotu obou písmen, tedy v tom smyslu, že vysvětlíme obě slova, jejichž počáteční písmena jsou O a M, totiž OMFALON MURADO.

Obě slova OMFALON MURADO udávají svými zkratkami, počátečními písmeny O a M, tutéž, ba ještě vyšší hodnotu znělé harmonie než obě plně vyslovená slova OMFALON MURADO, takže se uplatňovala zkratka OM, která používáním zdomácněla.

OM, OMFALON MURADO, PUPEK ŽIVOTA, nebo STŘED ŽIVOTA nazývali staří Lyřané také svůj spis pravdy, který se též nazývá KNIHA PRAVDY. Tento spis OM přitom zahrnuje všechna tvořivá učení, což značí, že jsou v ní písemně uvedena všechna učení moudrosti a života.

Výňatek z kánonu 3, verše 2–14
  1. Tak praví JHWH, jenž je JHWH pozemských lidských pokolení:
  2. Toto je kniha zákonů a přikázání Tvoření, vyložena a vysvětlena srozumitelným slovem.
  3. Toto je kniha znalosti tvořivých zákonů a přikázání, jak ji slovem a smyslem poskytli JHWH a prorok pozemských lidských pokolení.
  4. JHWH není Tvoření samotné, nýbrž člověk a král moudrosti nad lidskými pokoleními Země v nehierarchické podobě.
  5. JHWH je jediný JHWH pozemských lidských pokolení a přicestovalých z dalekých hlubin nebes (Vesmíru), kteří jsou jeho pomocníci a strážci; avšak kromě JHWH mají pozemská lidská pokolení ještě proroka, jehož síla jest rovna síle JHWH.
  6. JHWH a prorokovi pozemských lidských pokolení náleží respekt a úcta (uctění, uctivost, úctyhodnost) lidí na Zemi.
  7. Tvoření však náleží čest, respekt a úcta (uctění, uctivost, úctyhodnost) JHWH, proroka i lidí.
  8. Tvoření samotné je síla všech kreací, života a BYTÍ (života Tvoření).
  9. A nic není hodno uctívání a velebení kromě Tvoření.
  10. JHWH je moudrý, avšak je to člověk, a je to král vědění, lásky, pravdy, dovednosti a moudrosti, pročež je králem moudrosti.
  11. Kromě JHWH není žádného člověka v téže podobě.
  12. Avšak JHWH je člověk a zůstane člověkem – dokud se nepromění do formy ducha.
  13. JHWH je člověk, a nad ním trůní a zdvíhá se v nezměrné výši Tvoření ve všemocnosti všeho Tvoření, a vedle Tvoření neexistuje v nebi (Vesmíru) nic srovnatelného v síle, vědění, lásce ani moudrosti.

Vysvětlení:
Tvoření ve všemocnosti všeho Tvoření znamená, že Tvoření, Univerzální vědomí, je původ všech věcí a vší existence ve Vesmíru a že jeho tvořivě-přírodní zákony působí zcela ve všem svou energií a silou, resp. mocí. »Všemocnost« tedy ve zmíněném smyslu nemá nic společného s něčím »nadpřirozeným« nebo »božským« atd.

Výňatek z kánonu 20, verše 94–96
  1. Odpradávna byla pozemská lidská pokolení poučena o pravdě skutečného vědění, jako tomu bylo již u Adama.
  2. Lidským pokolením a národům Země byli odedávna dáni proroci, a tak byl vyslán Henoch, Elijáš, Izajáš, Jeremijáš, Jmmanuel a Muhammad v přímém sledu a stálém znovuzrození nové osobnosti, vedle Jana, Eljase, Jóba a všech zástupů jiných poctivých a spravedlivých, mezi nimiž byli i Buddha, Zarathuštra, Babatschi a jiní.
  3. Ti všichni byli vyvoleni, vedeni a sesláni k lidským pokolením a národům Země jakožto proroci či duchovní vůdci ve vědění a dovednosti, zčásti ze strany JHWH a zčásti ze své vlastní strany, avšak všichni byli pomlouváni a pronásledováni a jejich učení a slova pravdy byla z nerozumění či nenávisti zfalšována, pročež z nich vyvstala klamavá a falešná náboženství a sekty.
Výňatek z kánonu 31, verše 109–124
  1. I stalo se v oněch dnech, poté co se pozemští lidé zmnožili, že na Zemi přišli synové a dcery nebes, kteří přicestovali z dalekých hlubin nebes (Vesmíru).
  2. Pozemští lidé byli v oněch dnech ještě divocí a nezkrotní, leč byla jim ve velké míře vlastní krása, tedy ženám i mužům.
  3. I seznali synové a dcery nebes krásu lidí na Zemi, a tak po nich zatoužili, poradili se mezi sebou a pravili: »Nuže, vyberme si muže a ženy mezi lidmi tohoto světa, abychom s nimi zplodili potomky a ustavili vlastní národy.«
  4. Toto konání však bylo v rozporu s nařízením JHWH, jenž byl nejvyšším vůdcem přicestovalých z dalekých hlubin nebes (Vesmíru).
  5. A nejvyšší vůdce, JHWH, měl nižší vůdce, již byli mezi syny a dcerami nebes jeho zástupci, což byli strážci zvaní strážní andělé.
  6. Mezi nimi byl však Semjasa, nejvyšší vůdce nižších vůdců, jenž se zodpovídal JHWH, a ten tedy pravil k synům a dcerám nebes, když zvěděl jejich záměr: »Nuže, bojím se, že jste ochotni provést váš čin a nevzít za to na sebe hrozící trest, neboť víte tuze dobře, že takovéto konání zakázal JHWH, a tak bych musel sám vytrpět trest.«
  7. Všichni ale odvětili a pravili: »Učiňme všichni přísahu pospolitosti a vzájemně se tak zavažme k tomu, nevzdat náš záměr, provést jej a uchovat o tom mlčení, aby se o tom JHWH nedověděl.«
  8. Všichni společně tedy přísahali a vzájemně se zavázali, a krátce nato tajně odešli, v počtu dvou set, a letěli se zpívajícím světlem k vrcholku jedné hory.
  9. A když přistáli na vrcholku té hory, vyslovili ještě jednou přísahu temného svazku, a horu, na níž tak učinili, pojmenovali tedy ve své řeči Ardjs, což znamená Hora přísahy.
  10. A mezi těmi dvěma sty byl nejvrchnější z nižších vůdců, Semjasa, a mezi všemi ostatními byli tedy i nižší vůdci, již byli pojmenováni jmény: Andanj, Ezekeel, Daanel, Urakjbarameel, Arjjsa, Lunera, Akjbeel, Tamjela, Tamjel, Ramuela, Asaela, Asael, Batraala, Armers, Sarakajal, Arazjal, Turela, Jomael, Sartael, Satanon, Samsafel, Satana, Zakebel, Larjjsa und Terjel.
  11. I pojali dcery a synové nebes muže a ženy z lidí na Zemi, a dcery si vybrali muže a každý syn si vybral ženu, a krátce nato počali k nim choditi a necudně se mísiti.
  12. A synové a dcery nebes poučili své neprávem pojaté pozemské lidi o lecjakých věcech řemesel a myšlení a seznámili je s ořezáváním kořínků a rozličnými plody a rostlinami, a tedy se dřevem.
  13. Avšak přišel čas, kdy byly ženy pozemských lidí obtěžkány syny nebes, a také dcery nebes byly tedy oplodněny pozemskými muži.
  14. Bylo však dáno, že lidé na Zemi byli jiného druhu než synové a dcery nebes, a tak přivedli na svět potomky, kteří byli jiní než oni.
  15. A zrodili tedy i potomky, kteří rychle vyrostli a byli větší než pozemští lidé, a tedy větší než synové a dcery nebes.
  16. Neboť potomci vyrostli v obry, kteří měřili na výšku třiatřicet stop, což je třicet loktů. 
Výňatek z kánonu 32, verše 4, 38, 59, 205

1. Ve jménu Tvoření, moudrého, spravedlivého.

2. Pochváleno budiž Tvoření, jež je moudrým poučením.

3. Tak odhaluje novověký prorok výroky moudrosti, jak mu jsou dány vědomostmi a pravdou.

4. Pokud u chytrých dojde k rozdílnosti názorů, pak z toho učiní žert – nebo mlčí, neboť moudří mlčí nebo žertují, neboť nejsou primitivní, nýbrž vědoucí.

Vysvětlení:

Když u chytrých lidí vyvstanou názorové rozdíly, tak o nich jen žertují anebo mlčí, aby se nehádali a zůstali klidní a slušní.

5. Pokud nevědoucí vysvětluje jinému nevědoucímu vědění, pak je to stejné, jako když nevidomý vysvětluje jinému nevidomému vidění.

Vysvětlení:

Nevědoucí člověk nemůže ve své neznalosti po stránce vědění někomu jinému vysvětlovat něco, čemu nerozumí a co sám neví.

6. Ten, kdo myslí moudře do budoucnosti, předvídá každou výhodu nebo škodu, takže v pravou chvíli rychle učiní to správné rozhodnutí, neboť ví, co je na základě minulého ještě nutno učinit; díky čemuž nebude žádným protivníkem přemožen.

Vysvětlení:

Člověk, který moudře myslí do budoucna, ví, co mu způsobí škodu nebo přinese výhodu, následkem čehož v pravou chvíli rychle učiní správné rozhodnutí, neboť se z minulosti ponaučil a ví, jak je třeba jednat správně, takže nemůže být protivníkem poškozen.

7. Ještě když člověk setrvává nenarozen v matčině lůně, určuje si délku svého života a způsob své smrti, právě tak ale i své vědomosti, práci, charakter, inteligenci a svůj způsob života.

Vysvětlení:

V matčině těle se už před narozením určují geny zdraví a mnohé další faktory, normální délka života a způsob smrti. Přitom se míní přirozená délka života a přirozená smrt, jak je určována celkovými okolnostmi funkcí buněk atd. a jejich rozpadem. Nevztahuje se to přitom na násilnou smrt či smrt v důsledku nemoci. Pracovní zaměření, charakter a způsob života jsou určovány odpovídajícími impulzními faktory matky a okolního prostředí, stejně jako úložními bankami, jejichž prostřednictvím dochází k určitému ukládání v podvědomí. V každém ohledu v tom ale hrají roli všechny okolnosti, které se skrze matku a okolní prostředí přenáší na plod v jejím těle, přičemž jsou do toho rovněž zahrnuty dědičné faktory všeho druhu. Celkově tím skrze plod v matčině těle v nevědomé podobě dochází k samotným těm určením, která v souvislosti se životem vyvstanou. Po narození pak následují další běžná nová určení, která společně s těmi, která vznikla v mateřském lůně, udávají celý průběh života.

38. Hádka zničí rodiny, společenství a paláce; zlé slovo zničí přátelství; špatní a neschopní vládnoucí zničí celé říše a národy; kněžouři a sektáři zničí celá lidstva; zlý čin nebo lež zničí slávu člověka a šílenství vědců a armád celé světy – smysl lásky ale vytváří celý Vesmír.

59. Narozený má jistotu smrti a zemřelý znovuzrození, proto nechť se člověk nermoutí nad nevyhnutelnou věcí.

Vysvětlení:
Znovuzrozením je míněna reinkarnace ducha, resp. formy ducha, zatímco osobnost zcela zanikne v neutrální energii, z níž vzniká zcela nová osobnost, která se inkarnuje, resp. rodí společně se znovuzrozením formy ducha.

205. Kdo páchá nebo spáchal nějaký zločin, věří, že ho nikdo nevidí nebo neviděl, leč vidí či viděla ho jeho vlastní psychika a podvědomí všech forem života.

překlad: Jan Bayer, korektury: Ondřej Štěpánovský, Michal Dvořák

Auszüge aus dem OM

Stimme der Wassermannzeit Nr. 50 (Auszug)

OM (Sanskr. AUM) ist ein uraltes Wort, das aus der alten und auf der Erde längst vergessenen Sprache Lyranisch entstammt.

Die tatsächliche Bedeutung des Wortes OM lässt sich erst erkennen, wenn der volle Wert der beiden Buchstaben dargelegt wird, so nämlich im Sinne dessen, dass die beiden Worte erklärt werden, deren Anfangsbuchstaben das O und das M sind, nämlich OMFALON MURADO.

Die beiden Worte OMFALON MURADO aber ergeben in deren Abkürzungen mit den Anfangsbuchstaben O und M denselben und gar noch höheren Klangharmoniewert als die beiden voll ausgesprochenen Worte OMFALON MURADO, weshalb auf die Abkürzung gegriffen und diese im Gebrauch eingebürgert wurde als OM.

OM, OMFALON MURADO, LEBENSNABEL oder NABEL DES LEBENS nannten die alten Lyraner auch ihre Schrift der Wahrheit, die auch BUCH DER WAHRHEIT genannt wird. Diese Schrift OM umfasst dabei alle Schöpfungslehren, was besagt, dass alle Lehren der Weisheit und des Lebens darin schriftlich aufgeführt sind.

Kanon 3 (Auszug)

2. So sprichet der JHWH, der da ist der JHWH der irdischen Menschengeschlechter:
3. Das ist das Buch der Gesetze und Gebote der Schöpfung, ausgeleget und erkläret mit verständlichem Wort.
4. Das ist das Buch der Kenntnis der schöpferischen Gesetze und Gebote, wie es im Wort und Sinn ist gegeben durch den JHWH und den Propheten der irdischen Menschengeschlechter.
5. Nicht ist der JHWH die Schöpfung selbst, sondern er ist Mensch und Weisheitskönig über die Menschengeschlechter der Erde in nichthierarchischer Form.
6. Der JHWH ist der alleinige JHWH für die irdischen Menschengeschlechter und für die Weithergereisten aus den Tiefen des Himmels (Universums), die da sind seine Helfer und Wächter; doch ausser dem JHWH ist noch der Prophet für die irdischen Menschengeschlechter, der da ist eine Kraft gleichsam dem JHWH.
7. Dem JHWH und dem Propheten der irdischen Menschengeschlechter gebühret der Respekt und die Ehrfurcht (Ehrung, Ehrerbietung, Ehrwürdigung) der Menschen der Erde.
8. Der Schöpfung aber gebühret die Ehre, der Respekt und die Ehrfurcht (Ehrung, Ehrerbietung, Ehrwürdigung) des JHWH, des Propheten und der Menschen.
9. Die Schöpfung allein ist die Kraft aller Kreation, des Lebens und des SEINs (Schöpfungslebens).
10. Und nichts ist verehrungswürdig und anbetungswürdig ausser der Schöpfung.
11. Der JHWH ist weise, doch er ist Mensch, und er ist König des Wissens, der Liebe, der Wahrheit, des Könnens und der Weisheit, so er also ist Weisheitskönig.
12. Ausser dem JHWH ist nichts in gleicher Form des Menschen.
13. Doch der JHWH ist Mensch und bleibet Mensch – bis er zur Geistform wandelt.
14. Der JHWH ist Mensch, und über ihm thronet und schwebet unmessbar hoch die Schöpfung in Allmacht aller Schöpfung, und ihr ist in Kraft, Wissen, Liebe und Weisheit nichts Vergleichbares im Himmel (Universum).

Erklärung:
Schöpfung in Allmacht aller Schöpfung bedeutet, dass die Schöpfung Universalbewusstsein der Ursprung aller Dinge und aller Existenz im Universum ist und dass ihre schöpferisch-natürlichen Gesetze in allem und jedem durch ihre Energie und Kraft resp. Macht wirken. Also hat ‹Allmacht› im genannten Sinn nichts zu tun mit etwas ‹Übernatürlichem› oder ‹Göttlichem› usw.

Kanon 20 (Auszug)

94. Es ward aber belehret die Wahrheit des wahrlichen Wissens den irdischen Menschengeschlechtern seit alters her und schon gegeben dem Adam.
95. Es waren gegeben den Menschengeschlechtern und Völkern der Erde Propheten von alters her, so also ward gesendet der Henoch und der Elja, der Jesaja und der Jeremja, und der Jmmanuel und der Mohammed in direkter Folge und steter neupersönlicher Wiedergeburt, nebst dem Johannes und Eljas und dem Hjob und allem Heer der anderen Rechtschaffenen und Gerechten, wie sie da auch waren der Buddha, der Zoroaster und der Babatschi und andere.
96. Sie waren alle erkoren und geleitet und hinabgesendet, teilens durch den JHWH und teilens durch sich selbst und im Wissen und Können als Propheten oder Geistführer, zu den Menschengeschlechtern und Völkern der Erde, doch alle wurden sie verleumdet und verfolget, und es wurden ihre Lehre und ihre Worte der Wahrheit im Unverstehen oder Hass verfälschet, so entstanden sind daraus irreführende und falsche Religionen und Sekten.

Kanon 31 (Auszug)

109. Und es geschehete in jenen Tagen, nachdem die Menschenkinder der Erde sich gemehret hatten, dass da die Söhne und Töchter der Himmel zur Erde kamen, die da waren die Weithergereisten aus den Tiefen des Himmels (Universums).
110. Es waren die Menschenkinder in jenen Tagen noch wild und unbändig, doch war ihnen eigen Schönheit in grossem Masse, also den Weibchen und den Männchen.
111. Und es ersahen die Söhne und Töchter der Himmel die Schönheit der Menschenkinder der Erde, also nach ihnen gelüstete und sie rätig wurden untereinander und sprachen: „Wohlan, wir wollen uns Mannen und Weiber auswählen unter den Menschenkindern dieser Welt, so wir mit ihnen Nachkommen zeugen und eigene Völker gründen.“
112. Es ward aber dieses Tun wider das Angeordnete des JHWH, der da war der oberste Führer der Weithergereisten aus den Tiefen des Himmels (Universums).
113. Und es hatte der oberste Führer, der JHWH, Unterführer, die da waren seine Stellvertreter unter den Söhnen und Töchtern der Himmel, die da gleichsam waren Wächter und genennet Wächterengel.
114. Unter ihnen aber war Semjasa, der oberste Führer der Unterführer, der da war in Verantwortung zum JHWH, und er sprach also zu den Söhnen und Töchtern der Himmel, als er gewahr wurde das Vorhaben derselben: „Wohlan, ich fürchte, dass ihr willig seid, eure Tat auszuführen und dafür nicht die drohende Strafe auf euch zu nehmen, denn ihr wisset sehr wohl, dass solches Tun im Verbote stehet durch den JHWH, also müsste ich allein die Strafe erdulden.“
115. Es antworteten aber alle und sprachen: „Alle wollen wir einen Schwur tun zur Verbundenheit und uns untereinander dadurch verpflichten, unser Vorhaben nicht aufzugeben und dieses durchzuführen und Schweigen darüber zu bewahren, dass es der JHWH nicht erfahret.“
116. Also schwuren sie alle zusammen und verpflichteten sich untereinander, und alsbald gingen sie heimlich weg, in der Zahl von Zweihundert, und flogen mit einem singenden Lichte zum Scheitel eines Berges.
117. Und als sie waren gelandet auf dem Scheitel des Berges, also schwuren sie sich ein andermal den Schwur des dunklen Bundes, und also benenneten sie den Berg des Schwures in ihrer Sprache Ardjs, was da saget Schwurberg.
118. Und es waren unter den Zweihundert der Oberste der Unterführer, Semjasa, und also waren da unter allen anderen auch niederigere Unterführer, die da waren benennet mit den Namen Andanj, Ezekeel, Daanel, Urakjbarameel, Arjjsa, Lunera, Akjbeel, Tamjela, Tamjel, Ramuela, Asaela, Asael, Batraala, Armers, Sarakajal, Arazjal, Turela, Jomael, Sartael, Satanon, Samsafel, Satana, Zakebel, Larjjsa und Terjel.
119. Also nahmen sich die Töchter und Söhne der Himmel Mannen und Weiber von den Menschenkindern der Erde, und die Töchter wähleten sich aus einen Mann, und jeder Sohn wählete sich aus ein Weib, und alsdann fingen sie an, hineinzugehen zu ihnen in zuchtlosem Vermischen.
120. Und es belehreten die Söhne und Töchter der Himmel ihre unrechtmässig genommenen Menschenkinder der Erde in allerlei Dingen der Handwerke und des Denkens, und sie macheten sie bekannt mit dem Schneiden der Wurzeln und allerlei Früchten und Pflanzen und mit dem Holze also.
121. Es kam aber die Zeit, da wurden schwanger die Weiber der Menschenkinder der Erde durch die Söhne der Himmel, und also wurden geschwängert die Töchter der Himmel durch die Mannen der Menschenkinder der Erde.
122. Es ward aber, dass die Menschenkinder der Erde waren anders geartet als die Söhne und Töchter der Himmel, also sie gebäreten Nachkommen, die da anders waren als sie.
123. Und sie gebäreten also auch Nachkommen, die da schnell heranwachseten und grösser waren als die Menschenkinder der Erde, und also grösser als die Söhne und Töchter der Himmel.
124. Denn die Nachkommen wachseten heran zu Riesen, die da messeten in der Länge dreiunddreissig Fuss, was da ist dreissig Ellen.

Kanon 32 (Auszug)

1. Im Namen der Schöpfung, der Weisen, der Gerechten.

2. Gepriesen sei die Schöpfung, die weise Lehrung ist.

3. Also offenbart der Prophet der Neuzeit die Sprüche der Weisheit, wie sie ihm gegeben sind durch das Wissen und die Wahrheit.

4. Wenn bei Klugen eine Meinungsverschiedenheit aufkommt, dann wird daraus ein Scherz gemacht – oder sie schweigen, denn Kluge schweigen oder scherzen, denn sie sind nicht primitiv, sondern wissend.

Erklärung:

Wenn bei klugen Menschen Meinungsverschiedenheiten auftreten, dann scherzen sie nur darüber oder schweigen, um sich nicht in Streit zu ergehen und um friedvoll und korrekt zu bleiben.

5. Wenn ein Unwissender einem anderen Unwissenden das Wissen erklärt, dann ist es dem gleich, wie wenn ein Blinder einem anderen Blinden das Sehen erklärt.

Erklärung:

Ein Unwissender in bezug auf das Wissen kann in seiner Unkenntnis nicht einem anderen etwas erklären, das er selbst nicht weiss und nicht versteht.

6. Jener, der weise in die Zukunft denkt, sieht jeden Vorteil oder Schaden voraus, so er im richtigen Augenblicke schnell den richtigen Entschluss fasst, weil er weiss, was aus der Vergangenheit heraus noch zu tun ist; darum wird er von keinen Feinden bezwungen.

Erklärung:

Ein Mensch, der weise voraus in die Zukunft denkt, der weiss, was ihm Schaden oder Vorteil bringt, folglich er im richtigen Augenblick schnell den richtigen Entschluss fasst, weil er aus Vergangenem gelernt hat und weiss, was in richtiger Weise zu tun ist, folglich er nicht von Feinden benachteiligt werden kann.

7. Noch wenn der Mensch ungeboren im Mutterleibe verweilt, bestimmt er sich seine Lebensdauer und seine Todesart, so aber auch sein Wissen, seine Beschäftigung, seinen Charakter, seine Intelligenz und seine Lebensweise.

Erklärung:

Bereits ungeboren im Mutterleib werden durch die Gene die Gesundheit und vielerlei andere Faktoren die normale Lebensdauer und die Todesart bestimmt. Die Meinung ist dabei auf die  natürliche Lebensdauer und den natürlichen Tod bezogen, wie es durch die gesamten Umstände der Zellfunktionen usw. und deren Zerfall bestimmt wird. Ein gewaltsamer oder durch Krankheit eintretender Tod ist dabei nicht einbezogen. Die beschäftigungsmässige Ausrichtung, der Charakter und die Lebensweise werden durch entsprechende Impulsfaktoren der Mutter und der Umwelt sowie der Speicherbänke bestimmt, durch die gewisse Speicherungen im Unterbewusstsein erfolgen. Dabei spielen aber auch alle Umstände in jeder Beziehung mit, die durch die Mutter und die Umwelt auf die Frucht im Mutterleib übertragen werden, wie aber auch vererbungsmässige Faktoren aller Art darin einbezogen sind. Gesamthaft erfolgen dadurch durch die Frucht im Mutterleib in unbewusster Weise selbst die Bestimmungen, die sich in bezug auf das Leben ergeben werden. Nach der Geburt erfolgen dann weiter die laufenden neuen Bestimmungen, die zusammen mit denen, die im Mutterleib entstanden, den ganzen Lebensablauf ergeben.

...

38. Streit vernichtet Familien, Gemeinschaften und Paläste, ein böses Wort eine Freundschaft, schlechte und unfähige Regierende vernichten ganze Reiche und Völker, Pfaffen und Sektierer vernichten ganze Menschheiten, eine böse Tat oder ein Lug den Ruhm eines Menschen und der Wahnsinn der Wissenschaftler und Armeen ganze Welten; der Sinn der Liebe aber schafft ein ganzes Universum.

59. Dem Geborenen ist der Tod gewiss und den Gestorbenen die Wiedergeburt, darum soll sich der Mensch über eine unvermeidliche Sache nicht betrüben.

Erklärung:
Mit Wiedergeburt ist die Reinkarnation des Geistes resp. der Geistform angesprochen, während die Persönlichkeit vollständig vergeht in neutraler Energie, woraus eine völlig neue Persönlichkeit entsteht, die zusammen mit der Wiedergeburt der Geistform inkarniert resp. geboren wird.

205. Wer ein Verbrechen begeht oder begangen hat, glaubt, es sehe oder sähe ihn niemand, doch sieht oder sah es seine eigene Psyche und das Unterbewusste aller Lebensformen.