Úvod do Učení ducha

  1. Jeho život je nevědomý, avšak tím více zatlačený do lidských materiálních kolejí.
  2. A proto je slepý, hluchý a nevědoucí.
  3. Člověk, který následuje zákony Tvoření, se stává nejpožehnanější a nejnebojácnější bytostí.
  4. Jeho vůle je nepřemožitelná, jeho oddanost nezměrná a nekonečná a jeho moudrost a láska trvalá a dokonalá; nikoliv vrtkavá a plná pochyb jako u lidí závislých na náboženství a obecně jinak oklamaných.
  5. Jeho mysl se podobá širému nekonečnému moři a nenechá se vyvést z klidu.
  6. Nechvěje se strachem.
  7. Proto nechť člověk rozvine svoji duchovní mysl, na niž už nebude mít vliv žádná zvrhlá negativní síla.
  8. To jest mysl, která již nebude připouštět žádné negativně zvrhlé myšlenky a jež bude vytěsňovat i všechny pozitivně zvrhlé myšlenky a jednání.
  9. Pouze vyrovnaná mysl – jež je zakořeněna v Tvořivém, v tvořivé službě, v tvořivé moudrosti, v tvořivém vědění, lásce a radosti; v hodnotách, které jsou skutečnější než všechno materiální kolem dokola a lidské životní prostředí – je hodnotná a sloužící vývoji vědomí a ducha.
  10. Ať je člověk ve vědomí stále veliký a konstruktivní.
  11. Duch, pramen veškerého nekonečného tvořivého budování, je samotnou nejniternější podstatou člověka.
  12. Vnější podstata člověka je však plna ohraničení, neboť ona není člověk samotný, nýbrž je jen jeho schránkou, jeho materiálním tělem, jakýmsi ohraničením, klamnou záležitostí, zdrojem svízelí a útrap; je omezena ohledně poznání a vůle, obětavosti, svobody, lásky a štěstí.
  13. Pozoruje-li člověk bližního pouze zvnějšku, materiálně, potom nevidí nic jiného než jen jeho podobu a postavu, to materiální na onom určitém člověku.
  14. Vidí-li jej však zrakem poznání vědomí a zrakem poznání ducha a ví-li, že toto ve všem se projevující vědomí je v něm, stejně jako ve všech ostatních lidech – byť i jimi nepoznáno – potom se od základu změní způsob, jakým nahlíží na svého bližního.
  15. Potom už jednoduše nevidí jenom muže, ženu, dívku nebo dítě, nýbrž vidí druhého člověka jako nositele tvořivého ducha, který si je vědom sám sebe i své existence a jenž by se skrze každého rád projevil, kdyby mu k tomu jen byla dána příležitost.
  16. Pravdy znalý člověk pohlíží na bližního na základě tohoto vědění a poznání, neboť v něm spatřuje to Tvořivé.
  17. Přinejmenším už nyní ví více, než věděl předtím, než poznal pravdu.
  18. Tím je dokázáno, že nevědomost není nic nezměnitelného na věčné časy.