253. Všechny tyto hodnoty jsou ve své realistické absolutnosti to Tvořivé samotné.
254. Aby proto člověk v životě dosáhl něčeho skutečně vynikajícího, musí se držet toho duchovního, neomezeného a neomezitelného.
255. Vše, co je omezené a omezitelné, přináší nereálnost a problémy.
256. Jakkoliv přitažlivé se to omezené a omezitelné může zdát, stane se to přece jednou zdrojem problémů a nereálností.
257. Konečné věci všech podob jsou pro tu nejniternější podstatu, ducha, nepřirozené a člověku nadto cizí, a tak je člověk ani nemůže rozeznat a milovat jako pravdu, aniž by si sám nepřivodil nejtěžší trápení.
258. Neustále a po všechny časy jsou konečné věci zatíženy všelijakými nedostatky, neboť vše, co je konečné, s sebou přináší problémy a těžkosti.
259. Když člověk miluje nebo vlastní něco konečného, má to přinejmenším ten nedostatek, že je to s absolutní určitostí pomíjivé.
260. Může to sebevíce milovat lidským smyslem pro lásku, až ale přijde čas, tak to pomine a on se potom rmoutí.
261. Ono ohraničené má ale slabosti ještě v jiném ohledu.
262. I kdyby to bezprostředně nevzalo za své, tak to přece přinejmenším podléhá změně.
263. Je-li to po nějaký okamžik naplněno lidskou láskou, může to být v příštím okamžiku naplněno nebo potlačeno lidskou nenávistí.
264. Zda je to tedy nějaká věc, která se změní či vezme za své, nebo nějaký člověk, který negativně mění postoj ke svým bližním – koncem je vždy žal a trápení; zatímco ono neohraničitelné se nikdy nemění a nepodléhá žádným proměnám, protože je charakterizované neohraničitelnou věrností a absolutní stálostí hodnot.
265. Když v člověku svítá moudrost a pravda i přibývá jeho vědění po stránce vědomí a ducha, když jej vede univerzální láska a jeho život se stává pro něj i pro ostatní požehnáním, pak je v něm poznání pravdy zralé.
266. Potom si bude uvědomovat onu část Tvoření v sobě, ducha – duchovní říši.
267. V duchovní lásce a moudrosti je přítomno Tvoření.
268. Tomu, kdo usiluje o duchovní světlo a duchovní lásku, se otevírá brána ke Tvoření.
269. Miluje-li člověk pravdu, pak miluje to, co je relativně dokonalé, nádherné a co v sobě ztělesňuje duchovní říši, neboť ona je též cestou do říše moudrosti.
270. Nechť si člověk uvědomí tvořivou přítomnost a nechť nechává ze všeho vyzařovat duchovní inteligenci.
271. Nechť sezná, že i v samotném širém, nekonečném a otevřeném prostoru jsou na něho namířeny oči toho Tvořivého a že ryzí inteligence je Tvořením vidícím jej očima, jež vše opatrují a jsou obdařeny smysly, které mohou dát na všechno odpověď.
272. Nechť proto člověk žije uvědoměle duchovně pod očima toho Tvořivého; nechť žije s vědomím duchovna, které je nekonečnou silou, jíž si musí být neustále vědom.
273. Pak nemůže být nikdy bez síly.

^{překlad: Jan Bayer, korektury: Dana Rašínová, Michal Dvořák, Ondřej Štěpánovský}