Jaký je stav člověka, který Učení ducha následuje? Čemu Učení ducha učí?

Stav člověka následujícího Učení ducha s absolutní jistotou není žádné vytržení či prožívání něčeho, co se nachází mimo realitu. Nejedná se tedy o stav překračující hranice zkušenosti a vědomí tohoto reálného světa, resp. o překračování hranic zkušenosti a smyslově poznatelného světa. Nejde tudíž o stav takzvaného nadpřirozena či nadsmyslna. Následování Učení ducha neznamená ani osvícení ve smyslu náboženského či sektářského osvícení, jež spočívá v pouhém namlouvání si a které též vyvolává tomu odpovídající vize a jiné projevy, nýbrž vychází z poznání pravé povahy a neohraničeného potenciálu života. Otevře-li se člověk v sobě samém tomuto životnímu stavu, získá mnohem více odhodlání, lásky, niterné svobody, radosti, vyrovnanosti a harmonie, jakož i životní odvahy, životní síly, niterního míru, vědění a moudrosti, přičemž též získá mnohem upřímnější a efektivnější soucit s bližními i se všemi formami života fauny a flóry. Na vyšší úroveň se taktéž pozvedne všeobecná spokojenost, stejně jako vzroste porozumění pro blaho přírody a planety. Jak již bylo zmíněno, neexistují v Učení ducha žádné předpisy, ale učí se v něm, že se má člověk samostatně, z vlastní motivace, dle svého vlastního přání a vůle věnovat svému nejvyššímu životnímu stavu. Ve stejném smyslu má rovněž vše samostatně posuzovat ohledně morálky a etiky a nemá si nechat vnucovat jakákoliv cizí a nesprávná pravidla atd. Člověk má všechny věci posuzovat především na základě úcty a respektu k důstojnosti veškerého života, jakož i na základě mnohem lepšího uvědomění si toho, že skutečnost zákona kauzality, a tím pádem zákon příčiny a následku platí v celém Univerzu a je v každé podobě striktní a nevyhnutelný. Učení ducha se nezakládá na žádné víře a ani žádnou nezpůsobuje, a tak neexistuje ani víra v posmrtný ráj. Nehovoří tedy ani o žádném bohu, který káže lásku a zároveň pomstychtivě a v touze po odplatě volá po trestu. Učení ducha vykládá, že člověk žije svůj aktuální materiální život, je začleněn do procesu zplození, vývoje, života a umírání a po smrti již neexistuje. Lidská forma ducha, resp. lidský dílec ducha Tvoření přitom přechází do své oblasti onoho světa a setrvává tam v takzvaném posmrtném životě až do znovuzrození. Vědomí a osobnost unikají do oblasti onoho světa náležející bloku celkového vědomí, jenž vytvořila forma ducha a v němž jsou vědomí a osobnost obsaženy, a tyto blok celkového vědomí rozloží na neutrální energie, z nichž vytváří nové vědomí a novou osobnost, jež se posléze narodí společně s reinkarnující se formou ducha. Učení ducha v podstatě vykládá, že znovuzrozením, resp. reinkarnací formy ducha a opětovným novým vznikáním nových forem vědomí a osobnosti je takříkajíc dána věčnost života.