Také to je praktikování Učení ducha, a sice velmi hodnotné praktikování, neboť takovýmto jednáním a chováním jsou bližní povzbuzováni k tomu, aby pozorovali svůj vlastní život a usilovali o to – bez nátlaku a misionaření –, aby si sami v sobě vypracovali mír, radost, lásku, svobodu, štěstí a celkovou spokojenost, aby to vše potom sami vynášeli do světa – k ostatním lidem, kteří se snaží o totéž, kteří k tomu však, odkázáni sami na sebe a bez pomoci, nenalézají cestu. Praktikování Učení ducha a Učení samotné ztělesňují pravou podstatu lidského života, přičemž praktikování toho naučeného otevírá platformu k sobě samotnému, jakož i k bližním, na níž následuje svobodná výměna myšlenek, citů, slov a způsobů pohledu. Tak lidé povzbuzují sami sebe, stejně jako se povzbuzují navzájem, z čehož vznikají mezilidské vztahy a spojení, z nichž vycházejí velké pokrokové hodnoty, zakládající se na pravé lásce, pravé svobodě, opravdovém míru a harmonii. A dokonce i tehdy, má-li člověk o Učení ducha jen nepatrný zájem a praktikuje-li je pouze minimálně, vyplývá z toho postupně čím dál tím víc pozitivních a hodnotných účinků, které v něm vzbuzují přání a touhu pohružovat se do Učení ducha stále více a hlouběji. Je-li člověk Učení ducha správným způsobem nakloněn, působí učení se/studium jako velmi důležitý prostředek k dosažení vědění a moudrosti, jakož i k dosažení pravé lásky, harmonie, vyrovnanosti a niterného míru spolu s radostí a celkovou spokojeností. Učením se/studiem Učení ducha roste ale též porozumění pro všechny okolnosti života, a tudíž pro lidi a mezilidské vztahy. Dále je učení se/studium Učení rovněž hodnotnou cestou k dosažení úspěchů a k nalezení řešení všemožných problémů, krom toho, že aplikace naučeného přispívá k všeobecné spokojenosti vědomí, myšlenek a citů a tím i psychiky a těla. Učení ducha stran učení se lze praktikovat ráno i večer nebo v jakémkoliv jiném denním či nočním čase. Praktikování s ohledem na používání naučeného z obecného hlediska znamená, že má toto probíhat permanentně 24 hodin denně, a to tak, že člověk všechno naučené obecně aplikuje. To znamená, že má vědomě jak v sobě samotném, tak i navenek ve vztahu ke svým bližním a fauně a flóře nepřetržitě uskutečňovat a pěstovat osvojené vysoké hodnoty, pravou lásku, mír, svobodu, radost, harmonii, vyrovnanost, celkovou spokojenost, lidství a lidskost, jakož i důstojnost, vážnost, respekt, úctu a ctnosti atd. Místo při tom nehraje žádnou roli, neboť to je absolutně bezvýznamné, protože platné je výhradně a pouze působení ve zmíněné podobě, stejně jako dobré a pozitivní účinky, které z toho vznikají. To vše samo o sobě znamená, že člověk věnuje svůj život univerzálním zákonitostem a jejich následování, kromě toho, že s tím spojené úsilí uvádí jeho život a přístup k životu do souladu s životním rytmem Univerzálního vědomí, s Tvořením a tudíž s Univerzem a vším existujícím. Skutečně, mnohým lidem činí obtíže začlenit se do tvořivě-přírodních zákonů, neboť správné jednání hodné člověka po stránce tvořivě-přírodních zákonitostí vyžaduje odvahu, úctu před životem, motivaci, vůli, sílu a úsilí. To by člověk neměl brát na lehkou váhu, neboť jeden z účinků praktikování a následování tvořivě-přírodních zákonitostí a přikázání spočívá v tom, že se člověk sám osvobodí od svých negativních tendencí a stane se opravdovým člověkem, pokud své vědomí, své myšlenky, city a jednání zaměří na relevantní praktikování následování zákonů, přikázání a směrnic, jak je Učení ducha předkládá. Praktikování Učení ducha v jakékoliv podobě není žádný akt víry, nýbrž akt jednání. To znamená, že ohledně Učení ducha principiálně nesmí existovat žádná víra, nýbrž jen zájem, motivace a vůle konfrontovat se s Učením formou učení se a zpracovávání, vypořádat se s ním a promýšlet a přezkoumávat naučené, aby v sobě člověk jakožto úspěch nalezl pravdu. Učení se/studium Učení ducha tedy znamená, že člověk sám hledá a nalézá, sám myslí a rozhoduje a nepropadá žádné víře v Učení ducha. Dosáhne-li tak člověk praktikováním jakékoliv formy Učení ducha úspěchů, vědění, lásky a moudrosti, jakož i niterního míru, niterní svobody, vyrovnanosti, celkové spokojenosti, radosti, štěstí a harmonie, potom si sám vybuduje důvěru ve vlastní osobnost. Tato důvěra vytváří dobré a pozitivní myšlenky a city, stejně jako povzbuzení, aby člověk všechno naučené zkoušel ve svých účincích na svém vlastním životě, čímž silou praxe postupně poroste jeho vědění, zkušenost, zažívání a moudrost a všechno se stane faktorem životní radosti a optimizmu. Proto není nutné, a navíc je to nežádoucí a chybné, aby člověk k Učení ducha přistupoval s vírou, když je začíná praktikovat. Skutečnost je, že se mnozí lidé sice vážně přimlouvají za praxi vykonávání Učení ducha, avšak jsou mylného názoru, že oni samotní toto praktikování nemají zapotřebí, mohou se jej zříci nebo se pro ně nehodí. To je však ve vztahu k pravdě a realitě scestné, neboť Učení ducha a praxe v jeho vykonávání je určena každému jednotlivému člověku, kterému je vlastní rozum a chápavost.

Co v Učení ducha znamená učení se, chyby, vědění a moudrost?

Vědění s ohledem na Učení ducha znamená, že člověk všechno naučené niterním procesem důkladně zpracovává a získává z toho efektivní poznatky, které musí dovádět ke zkušenosti a zažití. To jinými slovy znamená, že musí nabyté poznatky sám zakoušet a zažívat, z čehož se pak vytváří esence vědění, označovaná jako moudrost. Moudrost je tedy esence vědění, jež se zase zakládá na vnímání, poznávání a znalosti, které coby hodnoty vyplývají z učení se. Učení se je však spjato s dopouštěním se chyb, neboť přirozené pravidlo vývoje určuje, že úspěch může být člověku dopřán pouze poznáním, což však v podstatě znamená, že se člověk nejprve musí dopouštět chyb, než se z toho může učit. Proto je celý vývoj postaven na tom, že člověk činí chyby a tyto rozpoznává a odstraňuje, aby teprve poté se vším správně zacházel. Jedná-li však dopouštěním se a odstraňováním chyb v nějaké věci správně, pak tato záležitost tvoří pouze jeden jediný nepatrný fakt z celé nekonečně rozsáhlé a různorodé sféry životních faktů, jež si musí osvojit. Z toho vyplývá, že se ustavičně stále znovu objevují nové chyby, které musí rozpoznávat a odstraňovat, čímž teprve prodělává evoluci, protože jedině tak dokáže zvětšovat své vědění a moudrost. Přitom je však rovněž třeba zohlednit, že jedna jediná celková chyba sestává z mnoha různých částí, takže se může zdát, že se člověk znovu dopouští již rozpoznané a odstraněné chyby a že ji tedy opakuje. Tak tomu však vpravdě není, neboť odstraněná chyba zůstává odstraněnou a už se znovu nevyskytuje, jelikož ve skutečnosti začíná působit její jiná část, kterou člověk dosud nerozpoznal, nezpracoval a neodstranil. Skládá-li se jedna celková chyba např. ze 100 různých částí, pak musí člověk každou jednotlivou část této celkové chyby při jejím akutním projevu rozpoznat, zpracovat a odstranit. A jelikož je celková chyba ve svých 100 částech vždy takřka identická se všemi jednotlivými částmi – vpravdě však jen nepatrně –, vyvstává dojem, jako by se člověk dopouštěl stále znovu nebo přinejmenším několikrát téže chyby, což však skutečně odpovídá mámení, neboť lidé postrádají znalost toho, že celková chyba sestává z mnoha jednotlivých, resp. z mnoha různých částí.

Může se člověk zabývat Učením ducha, je-li věřícím nějaké víry?

Jelikož je Učení ducha absolutně nezávislé na jakékoliv náboženské, sektářské, filozofické či světské víře a je tedy naprosto neutrální, nehraje závislost či příslušnost člověka k víře jakéhokoliv druhu žádnou roli. Proto se Učení ducha může učit, studovat jej a provádět každý člověk nehledě na to, jakého je vyznání nebo zdali je povrchně či hluboce věřící. V zásadě je stran víry třeba říct – ať už je náboženská, sektářská, filozofická či světská atd. –, že ohledně toho, zda je člověk opravdovým člověkem nebo lidskou bestií, nehraje tato nikdy rozhodující úlohu. Tak může být ten nejhlouběji věřící nábožensky či sektářsky determinovaný člověk ve svých myšlenkách, citech a jednáních velmi zákeřným lidským monstrem a bestií, která volá po pomstě a odplatě a je plna nenávisti vůči člověku, jenž se provinil nějakým deliktem či zločinem. Totéž platí pro ony tolik »milující bohy«, kteří kážou »velkou lásku«, kteří však volají po krvi, pomstě, smrti a odplatě, jakmile jejich věřící udělají něco, co je v rozporu s jejich »božími nařízeními«. Existují ale také povrchně věřící lidé, kteří se vůbec o nic nestarají, všechno jednoduše odevzdaně snášejí a nepokoušejí se vystoupit ze svého každodenního stereotypu, nezřídka proto, že se obávají božího trestu. Jsou ale i tací, kteří jsou ve své víře fanatičtí a radikální a kteří proklínají a zatracují všechny, již nejsou stejní jako oni či se takovými nechtějí stát, když své bližní jaksepatří hrubě obtěžují misionařením. Na rozdíl od všech těchto a dalších ve víře zvrhlých lidí však existují i ti, kteří nepřísluší k žádné víře anebo kteří sledují nějaké náboženské, sektářské, filozofické či světské vyznání víry, ale snaží se být opravdovými lidmi, o toto usilují a žijí ctnostně. To jsou lidé s vírou jakéhokoliv typu, kteří následují tvořivě-přírodní zákonitosti, jakož i stejnosměrná přikázání, resp. doporučení a směrnice, aniž by při tom zpravidla věděli, že jednají v rámci těchto zákonů, přikázání a směrnic a Učení ducha tak praktikují a následují. Výše řečené tedy učí, že i věřící člověk náboženského, sektářského, filozofického či světského ražení může svůj život bezpochyby vést v rámci tvořivě-přírodních zákonů, přikázání a směrnic a pěstovat pravou lásku, jakož i vnitřní a vnější mír, svobodu, harmonii, vyrovnanost, radost a štěstí. A tak tomu tedy může být i tehdy, věnuje-li se člověk nějaké víře, která je v každém případě zásadně chybná. Důležitá není víra, nýbrž niterní postoj člověka k životu, k bližním a k fauně a flóře, jakož ale i vlastní vnitřní i vnější působení v každém ohledu. A tak může člověk svým postojem a jednáním i z chybné víry způsobit a vytvořit cosi dobrého, pozitivního a hodnotného, což je zcela jistě nemístné odsuzovat, neboť ať už něco dobrého, hodnotného a pozitivního vzniká jakkoliv, je to přesto cosi konstruktivního, pokrokového, výhodného a záslužného. Mrzuté je na tom pouze to, že člověk vírou jakéhokoliv druhu nemůže nabýt žádné znalosti efektivní pravdy, jakož ani tvořivě-přírodních zákonitostí a jejich přikázání a směrnic, v důsledku čehož je zdržován od efektivní pochopitelné pravdy a uváděn v omyl. Skutečnost ale je, že také věřící člověk může náležitě žít, působit a vyvíjet se, ačkoliv nemá o Učení ducha, jakož ani o Tvoření a jeho zákonech, přikázáních a směrnicích žádné vědomé znalosti.

Jaký je účinek praktikování Učení ducha?

Co v Učení ducha znamená náhoda?

Co v Učení ducha znamená Tvoření?

Účinek praktikování Učení ducha není zaměřen na negování žádostivostí, chtivosti, neřestí, závislostí a ostatních zvrhlostí, jakož ani potřeb, nadějí, nezbytností a přání, neboť ty jsou naopak uznány za velké hybné síly lidského života. Přitom však člověk všechno negativní a nedobré chápe, promýšlí, zvládá a zpracovává tak, že to neutralizuje a eliminuje, kdežto se vším dobrým a pozitivním zachází tak, že to uskutečňuje. Začne-li člověk praktikovat Učení ducha ve výše zmíněné podobě, pak se bude sám postupně povzbuzovat k tomu, aby se sám zasadil o naplnění svých potřeb, nezbytností, radostí a přání, aby vše dovedl k uskutečnění. To se však musí naučit, neboť je bohužel pravidlem, že člověk postrádá nezbytné vědění, jelikož stran chybějících výchovných a poučných faktorů nebyly poskytnuty žádné nezbytné návody nebo přinejmenším jen nedostatečně, takže si člověk neosvojil hodnoty uskutečnění a všemu se musí naučit dodatečně. Mnoho lidí se proto nepohybuje ve správném rytmu k tomu, aby rozpoznávali vlastní pozitivní hodnoty či negativní nehodnoty, správně s nimi zacházeli a buď je používali k dobrému, nebo je ovlivňovali a měnili k lepšímu a dobrému. Z toho bohužel v negativním ohledu vyplývá, že mnozí lidé – aby naplnili své vlastní pozitivní potřeby a svá přání – jednají ve špatném čase nesprávně a zpravidla jsou též ve špatném čase na špatném místě. Tak se mnozí ve špatném okamžiku dopouštějí špatného jednání anebo ve špatném okamžiku říkají něco špatného. To je však možno napravit praktikováním Učení ducha a tím i praktikováním tvořivě-přírodních zákonitostí. Ten, kdo tedy započne s Učením ducha, učí se mu, praktikuje ho a vede podle něho svůj život logicky, zakusí velmi rychle důkazy účinnosti svého praktikování tohoto Učení, resp. následování tvořivě-přírodních zákonů. Tímto se mu potom už splňuje první přání, totiž že dokáže zakusit a zažít první důkaz správnosti Učení ducha a dostaví se první úspěch. První důkazy a úspěchy přitom nejsou žádné takzvané náhodné jevy, které vůbec neexistují, pozorujeme-li je v tom smyslu, že náhoda je cosi, co se projevuje jako zbytečné nebo neúmyslné a pro jehož neočekávaný výskyt nelze udat žádný důvod. Podle toho vykazuje pojem náhoda tři významy, totiž něco nepodstatného, něco zbytečného a něco neúmyslného. Rozumíme-li pod pojmem náhoda něco zbytečného, pak je tím míněna takzvaná absolutní náhoda, což znamená, že náhoda představuje prolomení kauzálního zákona, resp. zákona příčiny a následku, a předpokládá možnost částečně svobodného, svévolného dění. To je v protikladu k relativní náhodě, která znamená pouze nemožnost předpovězení a vypočítání nějakého jednotlivého dění, přičemž vypočítání takzvaného průměrného výskytu takovýchto náhodných jevů a jejich pravděpodobnosti je předmětem výpočtu pravděpodobnosti zohledňujícím enormní počet faktů. Úspěchy, zkušenosti a zážitky plynoucí z praktikování Učení ducha jsou zcela přirozený výsledek toho, že člověk uvádí svůj život do souladu s rytmem Tvoření, resp. toho Tvořivého, s Univerzálním vědomím, resp. s Univerzem. Tvoření přitom není žádný bůh, nýbrž prasíla všeho existujícího v celém Univerzu; Tvoření je tudíž ono Tvořivé a Univerzální vědomí, což celkově též ztělesňuje Univerzum. Tvoření je nejohromnější a nejmocnější duchovní energie, která působí nad vší hrubohmotnou, jemnohmotnou i nejjemnohmotnější materií a je tou nejvyvinutější formou Univerza, avšak vzdor své nejvyšší evoluci vykazuje pouze relativní dokonalost a je proto, jako vše existující, začleněno do evoluce. To, co se z náboženského a sektářského hlediska mylně učí jako Stvořitel světa, resp. jako Bůh, Bůh-Otec nebo jiný bůh, představuje vpravdě pouze imaginaci, resp. smyšleného boha jakožto budovatele a vládce světa atd., což je však nemožné uvést do souladu s efektivní pravdou. Vpravdě existuje pouze Univerzální vědomí, resp. Tvoření, které coby jediná prasíla všech kreací ztělesňuje veškerý život, veškerou existenci a Univerzum. Pakliže se první důkazy a úspěchy praktikování Učení ducha staly pravdou a realitou, bude následovat mnoho dalších, díky nimž člověk objeví hluboký význam důkladného a všezahrnujícího Učení života, Učení ducha, pro svůj vlastní život. Užitek praktikování Učení ducha lze rozdělit na viditelnou a neviditelnou oblast. Viditelný užitek a viditelné dobrodiní je např. to, že se zlepší veškeré životní okolnosti a mezilidské vztahy atd., zatímco trvalý užitek a dobrodiní nastávají v neviditelné oblasti. Tím se míní vznikající hodnoty, jež vyplývají ze změn osobnosti a charakteru k lepšímu, které coby výsledek praktikování Učení ducha působí jako očistný a blahodárný balzám na lidské vědomí, myšlenky, city, psychiku a celý život. Touto niterní proměnou získává člověk velkou sílu, s jejíž pomocí mění k lepšímu a nejlepšímu také vnější danosti a tím i svůj osobní osud. A vskutku neexistuje žádný směr, v němž by člověk nemohl či nesměl praktikovat Učení ducha a tím i následování tvořivě-přírodních zákonů, přikázání a směrnic. Tím, že člověk používá vlastní potřeby a přání atd. k jejich naplňování a vlastní žádostivosti a nízkosti k jejich odstraňování, což udává jeho motivaci pro jakoukoliv formu praktikování Učení ducha, očišťuje a buduje svůj život, v důsledku čehož vytváří a zachovává to, co je nejdůležitější a nejhodnotnější pro lidské štěstí, totiž pravou lásku, vnitřní a vnější mír, niterní svobodu, radost, vyrovnanost a harmonii. A vytváří-li člověk sám v sobě všechny tyto hodnoty, pak se to vše rozšiřuje i na jeho okolí, na jeho bližní, stejně jako na faunu a flóru. Tímto způsobem, touto lidskou revolucí, tvoří člověk radost, celkovou spokojenost a štěstí ve svém bližším i vzdálenějším okolí.

Jaký postoj je k praktikování Učení ducha nezbytný?

K praktikování Učení ducha v každé podobě, tedy jak ohledně učení se/studia, tak ohledně používání a uskutečňování, je nezbytné zaujmout zcela neutrální postoj. Předsudky, euforie či jakákoliv víra, stejně jako přání a naděje atd., narušují v každém případě tolerantní a věcné chování ve vztahu k učení se/studiu a znemožňují úspěchy. Člověk tedy rovněž nesmí očekávat, že se učením se/studiem, jakož i veškerým praktikováním, používáním a uskutečňováním Učení ducha vyprázdní jeho vědomí a zčistajasna se mu ozřejmí veškeré poznání Univerza a vyplní jeho vědomí. Učení ducha, jeho praktikování, používání a uskutečňování ve všech podobách se nezakládá na autohypnóze, nýbrž výhradně a pouze na tom, že se je člověk učí, aby získával vjemy, poznatky, znalosti, vědění, zkušenosti, zážitky a moudrost. Z toho důvodu je to tak, že začne-li se člověk poprvé věnovat Učení ducha a tím i tvořivě-přírodním zákonům, zasáhne ho velmi mnoho dojmů, které v prvním období nebude vůbec schopen promyslet, neboť to vskutku bude probíhat jen pozvolna. Celkově vzato trvá proces učení velmi dlouhou dobu a vyžaduje celé roky, ba dokonce celý život, neboť na rozdíl od náboženských, sektářských, světských či filozofických floskulí a chybných učení – jež představují uzavřený blok, který nelze vést dál, a tedy učení, které není možno dál rozvádět –, vede Učení ducha nekonečně dále a prakticky nezná konce. Fakta Učení ducha skutečně zahrnují vše, co existuje po stránce hrubé, jemné i nejjemnější hmoty, tedy i záležitosti samotného Tvoření, jakož i záležitosti všech sedmi forem Absolutna, jež stojí nad Tvořením a jejichž nejvyšší formou je BYTÍ-Absolutno, z něhož v zásadě vzešla veškerá existence. Učení ducha není jednoduše cvičení ke koncentraci myšlenek, nýbrž hodnota, díky níž člověk celý svůj život přivádí na kreativnější a více naplňující cestu. Už jen z toho důvodu je zcela chybné vnášet do Učení a tím i do jeho učení se/studia, praktikování, používání a uskutečňování předem zformovaný postoj. Člověk tedy s celým Učením ducha nemá a nesmí spojovat žádné fixní myšlenky a city ohledně nějakého postoje – jako např. ohledně nějaké víry, nadějí, přání a euforií atd. –, nýbrž jen naprosto neutrální stav. Proto jsou např. zcela nevhodné i myšlenky a city typu: »Tento problém musím bezpodmínečně vyřešit atd.« Důležitá je výhradně neutrální forma, s níž člověk k Učení ducha a k jeho praktikování, používání a uskutečňování přistupuje. A zachází-li člověk s tím vším v této neutrální podobě, vznikne v něm uvolnění, díky němuž si dokáže Učení ducha skutečně užívat, neboť jeho pravá podstata se nakonec učením se a praktikováním Učení uskutečňuje sama, ačkoliv o tom jeho vědomí na vědomé bázi neví, nýbrž to teprve pomalu ale jistě vnímá. Člověk tedy na sebe musí jen a pouze nechat působit to, co si z Učení ducha osvojil, a nemá a nesmí si pro své problémy vymýšlet kdejaká řešení. Bude-li to však přesto činit a nezaměří-li celou svou pozornost na učení se/studium a na praktikování, používání a uskutečňování Učení ducha a tím i tvořivě-přírodních zákonitostí, přikázání a směrnic, zabrání tak tomu, aby se jeho vjemy, poznatky, znalosti, vědění, zkušenosti, zážitky i moudrost etablovaly a pronikly do vědomé oblasti vědomí. V tomto ohledu musí být jasné, že se člověk musí těmto hodnotám naučit a že nikomu nejsou dány stejnou měrou, tudíž mezi lidmi existují evoluční rozdíly, které mohou nabývat skutečně propastných rozměrů. Pravé učení se/studium Učení ducha je též formou meditace, jejímž prostřednictvím se člověku otvírají dveře a brány k rozumění, lásce, niterní svobodě, míru, vyrovnanosti, radosti a harmonii. A prováděním dalších meditací, které rovněž vycházejí z Učení ducha a lze je praktikovat, se člověku otevírá život a umožňuje mu vést svou existenci ve spolupráci s tvořivě-přírodními zákony, přikázáními a směrnicemi. Postoj, že se má Učení ducha, resp. jeho učení se/studium točit jen kolem naplňování vlastních nadějí a přání, je zásadně chybný, neboť vlastní smysl spočívá v tom, že si člověk osvojí a praktikováním uskutečňuje tvořivě-přírodní zákonitosti, přikázání a směrnice, čímž rovněž hlouběji porozumí životu a všem jeho situacím a variacím atd. To člověku též umožňuje, aby objevil základní prameny štěstí a neštěstí a správně s nimi zacházel, aby své štěstí učinil ještě kvalitnějším a aby příčiny svého neštěstí pozměňoval tak, že povedou ke štěstí. To vše ale člověk nečiní jen ohledně své vlastní osoby, nýbrž to rovněž přenáší na své bližní, pro něž uplatňuje dosažené štěstí, lásku a harmonii, niterní mír, niternou svobodu a vyrovnanost. Hodnotami zkušenosti, zažívání a důvěry, jež vznikají praktikováním Učení ducha, člověk sám rozšiřuje a rozvíjí svůj život, což vede k přání být též v každé myslitelné podobě nápomocen svým bližním. Vykonávání této pomoci vede rovněž k poznání, že je tato pomoc velmi prospěšným prostředkem k tomu, aby člověk ve svém vlastním životě vyvolával velmi dobré a pozitivní změny, čímž se uzavírá kruh v tom smyslu, že to, co člověk poctivě dává, se mu též znovu navrací v podobě poctivých a pozitivních hodnot. Projevuje-li člověk účastenství a dává-li bližnímu najevo soucit, potom začíná užívat síly své skutečné podstaty a svého vyššího já, jež jsou jedním s neohraničenou silou Univerzálního vědomí, s Tvořením samotným, jakož i s jeho přírodními zákonitostmi.

Co v Učení ducha znamená vědomí a duch?

Kdysi v dřívější době použili lidé nerozumní po stránce pravdy pojem »duch« ve významu, který označuje cosi zcela chybného, totiž vědomí. Od té doby se pozemšťané mylně domnívají a učí, že duch je faktor, jenž zodpovídá za lidské ideje a produkce myšlenek atd. Ve smyslu, jenž z toho vyplývá, se též hovoří o »duchovní nemoci«, což je však zásadně chybné stejně jako i tvrzení, že »duch« vytváří myšlenky a ideje, o nichž se mimo jiné mylně hovoří také jako o »duchovním vlastnictví«. To vše je ovšem skutečně bludné učení nemající sobě rovné, neboť »duch« se s těmito věcmi žádným způsobem nemůže a nesmí dávat do souvislosti. Duch člověka je nepatrný dílec ducha Tvoření, který oživuje lidské vědomí a jeho prostřednictvím fyzické tělo. Duch je tudíž vlastní »kořen života«, resp. Tvořením daná energie, která teprve umožňuje život. Duch je tedy vánek tvořivé energie, která coby neviditelná substance tvoří »dech života« a je skutečně »nositelem života«. Duch je ve své tvořivé podobě v každém ohledu nedotknutelný, nemůže být člověkem ovlivněn, nemůže propadnout žádné nemoci a ani tedy nemůže být nikterak napaden či trýzněn. Svou povahou je neutrální, ve své neutralitě je však schopen evoluce, pročež z oblasti lidského vědomí přijímá a ukládá všechny vyrovnané a pozitivní formy v podobě impulzů, čímž prodělává evoluci. Krom toho, že duch svou silou a energiemi oživuje materiální vědomí a materiální tělo, nemá na ně jinak žádný vliv. Duch je vlastní životní princip samotný, existující ve všem živoucím, avšak nemá žádný vliv na myšlenky, city a jednání forem života a tedy ani na člověka. Duch je tudíž oživující princip všeho existujícího, který je stvořen výhradně a pouze jakožto oživující faktor s možností evoluce, nebo jinými slovy: duch neutrálně působí ve všem živoucím tak, že to oživuje jakožto jeho vlastní nejhlubší podstata, aniž by měl vliv na instinktivní nebo vědomé řízení a chování formy života, což se tedy vztahuje i na člověka. Duch je živoucí jednota mnohotvárnosti a život života, jenž je pravou láskou. V protikladu k duchu – zvaném též forma ducha – stojí vědomí, v němž je zakotvena osobnost a v němž se vytváří charakter, ctnosti a nectnosti atd. Z vědomí se vytvářejí myšlenky a ideje, výmysly, naděje, přání, názory, potřeby, žádostivosti a víra atd., takže pouze v případě vědomí lze hovořit o tom, že se z něho něco vytváří. Proto také může existovat pouze »vlastnictví vědomí«, a nikoliv »duchovní vlastnictví«, stejně jako neexistuje žádná »duchovní nemoc«, nýbrž pouze »nemoc vědomí«. Duch nemůže propadnout ani schizofrenii ani šílenství ani jednoduše zmatení, což však oproti tomu v žádném ohledu neplatí pro vědomí, protože to se ohraničuje na materiální mozek a je tedy coby materiální faktor náchylné na útoky, zranění, nemoci a přetížení všeho druhu a může tedy utrpět škodu. Vědomí tudíž není nedotknutelné, ačkoliv je nejvyšším materiálním a polomateriálním řídícím orgánem celého lidského těla, idejí a myšlenek, jakož i faktorem všeho toho, co dělá člověka člověkem po stránce jeho myšlenek, citů, jednání a působení.

Proč o Učení ducha ještě tolik lidí nic neslyšelo?

Ačkoliv Učení ducha již před miliardami let vytvořil Nokodemion z poznatků o tvořivě-přírodních zákonech, přikázáních a směrnicích a dále před miliony let Henok a Henoch, bylo na Zemi rozšiřováno pouze jednotlivými proroky. Na druhou stranu nebylo Učení ducha, přinášené proroky, resp. zvěstovateli, nikdy písemně zaznamenáno, a tudíž kněží, rozumbradové, kronikáři a učedníci zvěstovatelů zfalšovali všechny jeho hlavní rysy, jakož i veškerý obsah k nepoznání. Avšak revolučnímu Učení se stavěli na odpor rovněž mocnáři všech minulých dob, protože hovořilo o pravé lásce, pravé svobodě, pravém míru, blahu člověka obecně, harmonii a nepřítomnosti nenávisti a odplaty, jakož i o tom, že se nemá praktikovat žádné otroctví, utiskování, trest smrti, pomsta ani vykořisťování lidí a že se na lidu nemá vykonávat zlé násilí ani se nemají vést žádné války. Učení však odjakživa objasňovalo také to, že musí mít všichni lidé stejná práva, že jsou rovnocenní a že nikdo nemá větší či menší hodnotu než ten druhý. To však bylo ve všech dobách pro mocné tohoto světa, jakož i pro boháče a oslavované nemyslitelné – a tak je tomu dodnes. Mimoto vůdci států požadovali, aby všichni lidé v národu, armádách či ve službě převzali a následovali víru vyhlášenou státní mocí. Tak mocnáři Učení zakázali a ti, kteří je vzdor zákazu učili nebo podle něj jenom žili, byli těžce pronásledováni a zavražděni. Krom toho všeho bylo Učení ducha z pověření státních mocnářů a jejich kněží rovněž vědomě zfalšováno k nepoznání, čímž vznikla nehorázná náboženská a sektářská bludná učení. Nakonec bylo vše zfalšováno natolik, že již vlastní pravda Učení nešla rozeznat a nadobro se vytratila. Pouze v Talmudu Jmmanuel se prostřednictvím Jmmanuelova učení dochovaly jisté hodnoty až do dnešní doby, přičemž Talmud byl roku 1963 na základě spojitosti nalezen ve skutečném hrobě Jmmanuela poblíž Jeruzaléma. Talmud přeložil jeden katolický kněz z aramejštiny do německé řeči a FIGU jej uveřejnilo. Učení ducha samotné se v Novém Věku – ve 20. století – znovu vynořilo na povrch, a sice z toho důvodu, že byly zavdány určité příčiny pro to, aby mohlo na Zemi a mezi pozemskými lidmi opět vzkvétat. V této věci patří dík FIGU (Svobodnému zájmovému společenství v oblasti hraničních a duchovních věd a ufologických studií), resp. všem jeho členům, kteří vynaložili velké úsilí, aby došlo ke znovuoživení Učení ducha. Učení zahrnuje celkem přibližně čtyři sta učebních dopisů, jakož i malé spisy, nejmenší spisy a knihy, které jsou volně k dostání a jsou napsány všeobecně srozumitelnou formou. Velmi zajímavé je, že se výpovědi Učení ducha často shodují s poznatky mnoha vědních oborů, resp. že jejich vysvětlení předjímají, dříve než je vědci naleznou. Učení se nicméně prosazuje jen velmi pomalu, neboť lidé jsou ještě stále natolik zaujati a uvězněni v dogmatech víry, jakož i v náboženských, sektářských, světských a filozofických dogmatech, že si netroufají věnovat se pravdě Učení ducha z holého strachu před trestem a odplatou. Bohužel tak cestu k Učení nacházejí zprvu jen jednotlivci, již hledají pravdu a skutečný život, nicméně je to tak, že zájem neustále roste. K tomu zároveň přispívají také problémy dnešní doby, protože válku, smrt, vraždy, zničení, utrpení, bolest, zkázu, chtivost, neřesti, nenávist, odplatu či pomstu atd. si osvojují jen lidé šílení, nezodpovědní či jinak zvrhlí, zatímco lidé počestní, kteří milují mír, svobodu a harmonii, pátrají po pravdě života.

Kdy a jak lze Učení ducha praktikovat a kdo je může praktikovat?

Učení ducha může vědomě praktikovat každý člověk, kterému je vlastní rozum a chápavost. Lidé, již však rozumu a chápavosti nejsou nakloněni, jako např. vinou nedostatečné evoluce, si mohou v jistých věcech nevědomým způsobem počínat správně podle tvořivých zákonů a mohou tedy bezpochyby jevit chování důstojné člověka. Dotyční lidé si z toho po stránce chápavosti sice nic neuvědomují a nerozumí tomu, avšak svědčí to o tom, že dokonce i prostomyslní lidé či jednoduše lidé, jimž jsou Učení ducha a jím přinášené tvořivě-přírodní zákony, přikázání a směrnice neznámé a cizí, mohou žít správným, důstojným, uctivým a v lidském ohledu hodnotným způsobem. K vědomému praktikování Učení ducha není zapotřebí žádné zvláštní stanovisko, žádné rituály ani kultické jednání, stejně jako ani žádné určité místo, jak již bylo podrobně vysvětleno dříve. Při prvních krocích praktikování Učení ducha však může být velmi prospěšné, zvolí-li si člověk nějaké harmonické prostředí, v němž panuje příjemné a pohodlné klima a klid, přičemž je enormně užitečné, když není člověk vyrušován. Prospěšné je též vzpřímené držení těla, jakož i to, aby člověk zaměřoval určitou koncentraci na látku, již si chce osvojit, aby vědomě vnímal a pojímal to, co se učí. Člověk má při tom dbát na to, aby svůj pohled ani své myšlenky a city nerozptyloval všelijakými jinými a s tématem nesouvisejícími věcmi a aby látku, již si chce osvojit, nepojímal pouze jedinkrát, nýbrž si ji několikrát opakoval, aby skutečně nesmazatelně pronikla do jeho paměti a byla jí registrována. Skutečnost je, že látku, již si chce člověk osvojit, musí nejprve několikrát nahlas či potichu recitovat, aby ji natrvalo pojal do své paměti, podobně jako je tomu v případě rčení a básní atd., které se učí nazpaměť. Při recitování může být velmi užitečný určitý rytmus, jakož i upřímný přístup k věci a výslovnost toho, co člověk pronáší. To se může mnoha lidem zpočátku jevit nezvyklé, a tudíž mohou mít zábrany, aby si něco sami nahlas či potichu předříkávali. Avšak metodou předříkávání začne člověk pomalu rozumět, pojímat a citově zužitkovávat význam vyřčených slabik. Tak se dříve či později zbaví zábran a rozpaků, což mu zaručí vnitřní jistotu. Při recitování látky Učení ducha není rozhodujícím faktorem hlasitost, nýbrž důležitý je jistý, jasný a silný hlas. Pro úspěch přitom není zásadní, jak dlouho člověk mluví a učí se, neboť vše závisí výhradně a pouze na tom, zdali Učení ducha vůbec praktikuje. Jedná se tudíž o zcela osobní záležitost, o níž musí každý člověk rozhodnout sám, poněvadž vše závisí na něm samotném. Důležité je tedy praktikování, a sice až do okamžiku vlastní spokojenosti, což též značí, že vykonávání této praktiky může trvat člověk od člověka, jakož i u jednotlivce rozdílně dlouho. V tomto směru totiž neexistuje žádné efektivní pravidlo, přičemž si však člověk může nějaké stanovit sám, aby se vpravil do určitého rytmu učebního praktikování. Praktikování učení se/studia lze určovat čistě individuálně, stejně jako volbu místa a dobu, takže vše je též možno utvářet na základě momentálních životních okolností, vlastních možností, potřeb a přání. Člověk by měl při tom dbát alespoň na to, aby nebyl příliš unavený a aby jeho první kroky nezabíraly příliš dlouhou dobu. Bude-li člověk praktiku učení se/studia Učení ducha provádět např. dvakrát denně, tedy ráno a večer, odpovídá to normálnímu rytmu, jejž udává den a noc, což mnohým lidem vyhovuje lépe, než nějaká doba během dne či noci. Učení se/studium Učení ducha je lepší praktikovat dvakrát denně pouze během krátké doby, než aby se člověk praktikování Učení znovu snažil věnovat až po několikadenním výpadku. Bude-li člověk činit delší pauzy, vše osvojené se mu pokaždé zase vytratí, jelikož to unikne do minulosti a zapomene to. Proto je nezbytné, aby se člověk Učení ducha věnoval každý den, byť pokaždé jen několik málo minut. Důležitost a zcela mimořádný význam má soustavné procvičování naučeného, neboť postupujícím praktikováním vzniká v člověku potřeba, aby neustále pátral po dalších hodnotách, aby se sám stále více rozvíjel a dosahoval nejvyšší možné relativní dokonalosti. Praktikování učení se, vykonávání, používání a uskutečňování Učení ducha nevyžaduje žádnou osobní pomoc všelijakých učitelů, neboť v zásadě si musí člověk všechno osvojit sám, což je faktor, který rovněž stanovují tvořivě-přírodní zákony. Avšak lidem, kteří na základě svého vlastního vnímání a poznávání tvořivě-přírodních zákonů, přikázání a směrnic nenalézají k těmto cestu, jsou poskytnuta sepsaná fakta Učení ducha, jež mohou svobodně praktikovat na bázi vlastní snahy a bez speciálních osobních pokynů nějakého učitele nebo učitelky. Mnohým lidem se může zprvu zdát, že nic nechápou a že to nezvládají, avšak posléze, často zcela náhle, všechno pojmou a snažící se člověk jedním rázem proniká k jádru věci a získává radost, poznání, zkušenosti, zážitky a vědění – a všecko je najednou docela snadné.

Co je středobodem Učení ducha?

Středobodem Učení ducha je jak učení se/studium, tak vykonávání, praktikování a uskutečňování naučeného. Obzvlášť důležitá je při tom praktická realizace tvořivě-přírodních zákonů, přikázání a směrnic ohledně způsobu života. To znamená, že člověk musí vše ohledně lidství, lidskosti, pravé lásky, harmonie a svobody, stejně jako ohledně míru, všeobecné spokojenosti, radosti a štěstí realizovat, a sice jak sám ve vztahu k vlastnímu nitru, tak i navenek v bližším a vzdálenějším okolí. Toto okolí zahrnuje jednak všechny členy vlastní rodiny a příbuzenstvo, jednak okruh známých a přátel, jakož ale i všechny bližní – nehledě na jejich víru, jiný pohled na svět, společenské postavení či rasu – a veškerou faunu a flóru. Z praktikování toho, co se člověk z Učení ducha naučil, vyplývá též středobod, který spočívá v tom, že si člověk hluboce váží všeho, co je úctyhodné a úctyhodnotné, přičemž se tento přístup stává pravým obsahem a principem jeho života. Při tom neexistuje žádné velebení ani uctívání ohledně všelijakých předmětů, rituálů, kultů či bohů, nýbrž pouze úctyhodná a úctyhodnotná vážnost k Tvoření a jeho přírodním zákonům, přikázáním a směrnicím. Zcela nemluvě o tom, že velebení a uctívání jsou nehodnoty, které se zakládají na podřízenosti a závislosti, neboť velebení na jednu stranu znamená úplné sebezřeknutí a pokornost, zatímco uctívání nějakého učení, boha nebo idolu – k čemuž patří i lidé – vychází na druhou stranu z usilování o přízeň, které je spojeno s jistým fanatizmem. Správně lze uplatňovat pouze úctu či uctění, resp. projevování úcty, k čemuž náleží též patřičný respekt a důstojnost. Každý člověk – ať vědomě či nevědomě – chová ve svém nitru přání prokazovat ostatním lidem, jakýmkoliv formám života či jiným věcem uctivý respekt, ocenění, čest a důstojnost. Ať už je člověk jakýkoliv, dobrý nebo zlý, negativní či pozitivní, každý má toto přání nějakým způsobem v sobě; a skutečně má každý člověk něco – ať už je to cokoliv a ať už si to uvědomuje či nikoliv –, čemu projevuje hodnoty cti, respektu, ocenění a důstojnosti. Také to je středobod, jejž člověk vnímá učením se/studiem Učení ducha. Čest, důstojnost, respekt a ocenění představují ohnisko nadějí, přání, potřeb, snah a života člověka. Pro jedny to může být to, pro druhé ono, leč pořád jsou to věci, o něž se člověk snaží, o něž usiluje a od nichž si slibuje a z nichž si vypracovává úspěchy. Jeden zcela zvláštní objekt cti, důstojnosti, úcty, respektu a ocenění je účel života člověka, jenž spočívá v jeho evoluci, jakož i ve všech hodnotách, které jsou s tím spjaté, jako je pravá láska, vnitřní i vnější mír, vnitřní i vnější svoboda, radost, harmonie, vyrovnanost psychiky a vědomí a celková spokojenost. To je celkově vzato vlastní základní středobod Učení ducha, který souhrnně ovlivňuje každý jednotlivý aspekt lidského života. Středobodem Učení ducha není ani Bůh, mistr či guru, ani nikdo »povznesený«, »božský« nebo nějaký druh ducha, jenž může člověku splnit nebo mu splňuje jakákoliv přání či naděje. Místo toho je středobodem Učení objekt, jenž odhaluje nejniternější duchovní povahu člověka, kterou je nutno chápat, učit se jí a žít ji. To tedy také znamená, že člověk svůj středobod nikdy nemůže hledat mimo sebe samotného, nýbrž výhradně v sobě samém, ve své nejniternější, nejhlubší podstatě, která je tvořivě dána formou ducha, jež člověka oživuje. Vše neviditelné stran lidské podstaty existuje pouze uvnitř smrtelného těla, zatímco mimo něj se odehrává jen ryze hrubohmotná materie. Člověk se narodil, aby se vyvíjel, a Učení ducha se svým středobodem je mu dáno, aby mu ukázalo, že je tvorem Tvoření, že se má řídit zákony, přikázáními a směrnicemi Tvoření, vědomě postupovat ve své evoluci a skálopevně vědět, že vše je skutečně tak. To znamená, že nemá existovat žádné přesvědčení, nýbrž opravdové vědění, neboť přesvědčení znamená, že je něco stávajícího přetrumfnuto, zakryto a nahrazeno něčím novým tak, že člověk jednoduše uzná za správné, průkazné a nezbytné něco jiného, aniž by disponoval pravdivým věděním. Přesvědčení tedy nikdy nevede k pravdě, protože se zakládá pouze na domněnce, nikoliv však na efektivním a pravdivém vědění.

Co je z hlediska Učení ducha dobrodiní a celková spokojenost?

Celková spokojenost je v podstatě vnitřní a vnější stav člověka; po vnější a vnitřní stránce se vztahuje na jeho tělo a orgány, přičemž však existuje i niterní spokojenost s ohledem na jeho myšlenky, city, emoce, psychiku, vědomí a charakter, jakož i ohledně jeho všeobecných i specifických postojů, radosti, lásky, niterní svobody a harmonie. Také dobrodiní lze rozlišit na viditelné a neviditelné, přičemž ono viditelné se projevuje ve vnějším bližším i vzdálenějším okolí např. tím, že člověk provádí viditelné, hmatatelné a citelné změny k lepšímu. Změny k lepšímu mohou být mimo jiné též lepší mezilidské vztahy, všeobecné lepší životní podmínky či lepší finanční a majetkové poměry. Lidé však kromě těchto věcí mají i jiné potřeby, např. ohledně jejich těla, jeho otužování a vzhledu. Také stran dobrodiní tedy vyvstává prospěch, díky němuž se člověk cítí dobře, je spokojený a produkuje ve svých myšlenkách a citech radost. Niterní změny, které člověk zakouší učením se a efektivním praktikováním Učení ducha, představují neviditelné dobrodiní, protože je nelze spatřit pouhým okem a je před ním tedy skryto. Projevuje se však skutečnou radostí, láskou, niterní svobodou, harmonií a niterním mírem, jakož i lepším životním stavem, vzestupem životní síly a motivovaným a ochotným následováním tvořivých zákonitostí.

Co je to opravdový člověk?

Vnímá-li člověk opravdovou povahu života a žije-li podle ní, potom naplňuje opravdové lidství a je tedy opravdovým člověkem. Být opravdovým člověkem znamená poznávat, učit se a následovat tvořivě-přírodní zákony, přikázání a směrnice. K tomu v zásadě patří ovládání a vykonávání všech ctností, pěstování pravé lásky ke všem lidem i k veškeré fauně a flóře, vytříbený soucit s bližními a všemi tvory, jakož ale i ochota pomoci všem a všemu, co pomoc potřebuje. Být opravdovým člověkem ale též znamená jevit náklonnost k pravému míru a pravé svobodě a pečovat o vše uvnitř i vně. Vyrovnanost psychiky a vědomí, jakož i harmonie, celková spokojenost, radost, vlídnost, počestnost, úcta, důstojnost a lidskost jsou další důležité faktory, které musejí být dány a jež musí člověk pěstovat a trvale je uskutečňovat.

Co se v Učení ducha vykládá jako bůh?

Nějaký bůh nebo Bůh náboženství a sekt je zcela obyčejný člověk, docela normální osoba, která pouze nosí titul bůh, přičemž odedávna tradovaný pojem bůh neznamená nic jiného než král moudrosti. Bůh tedy žádným způsobem nemá nic společného se stvořením Vesmíru a všeho života, neboť tato moc a čest přísluší výhradně Tvoření, resp. Univerzálnímu vědomí, resp. čistě duchovní univerzální energii, z níž vzešel, respektive z níž byl vytvořen veškerý život a všechno existující. Bohů existuje bezpočet, neboť ti nejsou Tvoření, nýbrž, spolu se všemi ostatními lidmi, jeho tvorové, kteří však byli počati a zrozeni materiální cestou, lidskou schopností rozmnožování, kdežto samotné Tvoření, resp. Univerzální vědomí vzniklo z duchovně-energetické idey Pra-Tvoření. Učení ducha tedy neučí žádného Boha-Otce ani Boha-Stvořitele, nýbrž výhradně a pouze Tvoření, resp. Univerzální vědomí coby tvořivou sílu všeho života a všeho existujícího.

Co říká Učení ducha ohledně žádostivostí?

Žádostivosti jsou sklony, které sužují tělo, myšlenky, city a vědomí, zejména tím, že tíhnou k uspokojení neřestmi, chtíčem, chamtivostí, choutkami, nadšením, bažením, bezuzdností, ctižádostivostí, nemírností, lačností, jakož i sexuchtivostí, nenasytností, přílišností, smyslností, vzrušením, extremizmem, omámením, extází, poblouzněním, troufalostí, neskromností, naléhavostí, vášní, mocí, panovačností, chlípností, vilností, nezřízeností a mnoha dalšími věcmi. Žádostivosti se zakládají na absenci ctností, jakož i na panovačnosti a sebepřecenění, takže z nich vyplývají trápení, jež mohou mít tisícero podob. Žádostivosti jsou nestálé a tedy nestabilní, a mohou tudíž dříve či později odeznít, neboť i ony jsou pomíjivé. Učení ducha učí, že žádostivosti je třeba rozpoznávat, odstraňovat a neutralizovat, neboť vymýcením žádostivostí a s nimi spojených iluzí zmízí trápení, jež mohou velice škodit vědomí a psychice. Na místo odstraněných žádostivostí přitom musejí nastoupit potřeby, jež se zakládají na uskutečňování všech ctností, jakož i na všech hodnotách, které musejí být opravdovému člověku vlastní. Vymýcení všech žádostivostí tedy neznamená odmítání života, nýbrž zásadní přijímání života. Žádostivost nikdy není pro žádnou formu života základní hodnotou pro život, neboť v tomto ohledu je skutečnou hodnotou výhradně a pouze potřeba žít. Žádostivosti tedy nikdy nejsou hybnou silou k přežití člověka, nýbrž jsou to potřeby, o něž se člověk snaží. Žádostivosti neustále vedou k tomu zlému, negativnímu a zhoubnému, poněvadž jsou neustále spojeny s negativními silami, zvrhlostmi a nectnostmi, kdežto potřeby v každé podobě podporují, ctí a důstojně uskutečňují ctnosti, stejně jako vedou ke zdravému a pozitivnímu užitku a úspěchu. Chce-li člověk svůj život přetvářet ve smyslu pokroku a evoluce, pak tedy musí žádostivosti od základu rozpoznávat a odstraňovat, a to zcela navzdory odedávna tradovanému bludnému učení, které tvrdí, že poznání nevyžaduje odstraňování žádostivostí. Budou-li žádostivosti přetrvávat, pak nemůže žádná změna k lepšímu efektivně nastat, neboť negativita žádostivostí zůstane mocná a nepřipustí žádný obrat k pokroku a k lepšímu.

Co je to okolí a jak se mění?

Všechno existující, také život, sestává z negativního a pozitivního, ze světla a temnoty, jakož i z hrubohmotné a jemnohmotné materie. Obě formy jsou spolu vždy spojeny a navzájem se podmiňují. Bez něčeho jemnohmotného nemůže existovat nic hrubohmotného, což platí i naopak. Pozorujeme-li mimo jiné též život člověka, respektive to, co ze sebe navenek vydává a co způsobuje, pak to vrhá své stíny v podobě jeho skutků. To také značí, že bez světla není žádný stín, z čehož dále plyne, že okolí potřebuje život a život může existovat rovněž pouze tehdy, je-li přítomno odpovídající okolí. Z toho opět v dalším důsledku plyne, že v životě člověka musí být jak to negativní, tak to pozitivní, protože jen tak lze vytvořit pokrok a může vzniknout evoluce. Člověk se tedy musí vyrovnávat a poradit si jak s tím dobrým, tak s tím špatným, musí s obojím pracovat a vést sebe samého k nejlepšímu pokroku a evoluci. Je tudíž zcela nesmyslné, aby si stěžoval na vlastní špatné okolnosti, neboť tak je nezmění. Místo aby si stěžoval, je nezbytné, aby špatné okolnosti měnil k lepšímu, což však dokáže pouze tak, že sám změní osobní faktory, z nichž situace špatných okolností vzešla. A teprve tím, že se bude člověk sám měnit k lepšímu a pokrokovému, může dojít i ke změně v okolí. Je-li člověk ochoten provést v sobě samém změnu k lepšímu, potom si musí neustále uvědomovat, že jsou při tom důležité dvě věci, a sice že tělo a vědomí jsou jen dva různé faktory materiálního života, které oživuje výhradně a pouze síla v člověku sídlícího ducha tvořivého původu. Vědomí a tělo jsou spolu neoddělitelně spjaty a vzájemně se ovlivňují, kdežto duch je coby neutrální energie nedotknutelný a tedy neovlivnitelný. Z toho vyplývá, že je-li člověk např. nemocný či deprimovaný, odráží se vše na jeho vědomí, což pak postihuje také imunitní systém. Z toho potom vzniká myšlenkovo-citová a z toho plynoucí psychická nevolnost, v důsledku čehož nakonec mizí část životní síly, což se opět odráží na obranyschopnosti organizmu. Také ohledně ryze psychosomatických faktorů vzniká stejný obrázek, přičemž původem mohou být také nemoci a deprese. Univerzitní medicína zde velmi často nedokáže pomoci ani daná trápení zmírnit či vyléčit, kdežto síly vědomí oproti tomu často dosahují velkých a největších účinků, jsou-li uplatněny tam, kde veškerá lékařská univerzitní medicína selhává.

Jaký je závěr vysvětleného?

Jediná opravdová cesta, která člověku k uskutečňování jeho života zbývá, je cesta učení se přírodním zákonům, přikázáním a směrnicím tvořivého původu a jejich realizace v životě, a sice tak, jak všemu učí Učení ducha. To ovšem znamená houževnatou a celoživotní tvrdou práci, přičemž každý člověk musí sám zvážit všechna pro a proti, neboť žádný člověk nemůže a nesmí být nucen ke svému štěstí. Billy

_{překlad: Ondřej Štěpánovský, korektury: Michal Dvořák, Jan Bayer}