Pokud spolu dva lidé spolupracují a jsou ochotni sdílet své myšlenky, vytvářejí atmosféru, jež zvýhodňuje rozvoj sounáležitosti. Nejenže mají příležitost se od sebe navzájem učit a získat vhled do své individuality, nýbrž též dosahují vědomostí o sobě samých. Mít zájem a být ochoten porozumět druhému člověku vyžaduje hodně myšlenkové práce s ohledem na úctu, akceptaci, respekt a rovnost, což podporuje toleranci k druhé individualitě. Člověk mající tendenci pohlížet na bližního svrchu a domnívat se, že ví tak jako tak lépe, co je třeba udělat, přechází bez povšimnutí mnoho cenných podnětů od svého protějšku. Připadá-li si člověk lepší než jeho spolubližní, je pro něj snadné konstatovat: »No jo, tahle osoba vůbec ničemu nerozumí a teď mám důležitější věci na práci, než jí věnovat čas a starat se o ni.« Člověk by měl mít vždycky čas na vysvětlení, aby se věci mohly vyjasnit a pochopit. Je totiž velmi nevýhodné, cítí-li se člověk příliš dobrý, než aby věnoval pozornost myšlenkám toho druhého. I když se zdá, že dotyčná osoba nechápe, o co jde, je zpravidla přesto hodnotné jí věnovat své myšlenky. Důvodem je fakt, že nic není tak perfektní – a už vůbec ne vlastní myšlenky –, aby se nevyplatilo vzít v úvahu nové aspekty a znovu o všem zapřemýšlet. Výsledek by mohl být překvapivý.

Snažit se společně pracovat, vzájemně si rozumět a kráčet spolu vpřed je skutečně prvotřídní životní zkušenost, která v sobě navíc pro všechny zúčastněné skrývá báječný efekt rostoucího spojení. Zásadním faktorem, na nějž je nutné dbát, aby byl této zkušenosti ve všech jejích různých oblastech zaručen úspěch a aby byl umožněn růst vzájemné sounáležitosti, je upřímnost. Je velmi důležité umět tomu druhému nebo skupině otevřeně vyložit své vlastní mínění, neboť každý má právo být konfrontován s pravdou a skutečností jiné osobnosti. Jen tímto způsobem lze docílit porozumění a citu pro druhého člověka a jeho individuální myšlení, cítění a jednání.

Otevřeně vyslovit vlastní názory je odvážné a svobodné, avšak svědčí o zbabělosti a sebeomezování, zadržuje-li člověk své myšlenky ze samého strachu, že by se mohl ztrapnit. Nikdo se nemusí ničeho bát, to jen brání vlastnímu vývoji, stejně jako vývoji celé skupiny. Nikdo však ani nemusí na druhého shlížet svrchu jen proto, že má jiný postoj, jiné pochopení a jednání, neboť jedno je zcela jisté: nikdo není perfektní. Proto je vždy výhodné, když se člověk odvážně postaví nějaké situaci a otevřeně zastává svůj názor, neboť tak může buď přispět něčím hodnotným, anebo pochopit, že se jeho vlastní myšlenky pohybovaly v chybných kolejích.