V základní podobě je ohledně psychiky nutné říci následující: rodina člověka představuje v první řadě to nejcennější a nejnenahraditelnější útočiště, které nabízí jakožto nejspolehlivější ochrana nejlepší možné jistoty. Zvláště pak v dobách těžkých otřesů, jež se vyskytují obzvláště při velkých zátěžích. Těžké zátěže lze přitom definovat na jednu stranu jako narušené mezilidské vztahy, nešťastnou lásku, závislost, sociální a hospodářské problémy a těžkosti. Na stranu druhou jako smutek, žal a starosti o nemocné, zemřelé, jakož ale i výskyt válek, revolucí a výčitek svědomí. Nelze přitom opomenout ani pocity viny a strachu, které jsou velmi široce rozšířené a terorizují psychiku v důsledku bludných učení náboženství a sekt, protože člověk musí nevyhnutelně porušovat nedodržovatelná dogmata a údajně božské předpisy, chce-li tak nějak normálně, zdravě a zodpovědně žít. Všechny tyto zátěže a otřesy jsou radikálně nasměrovány tak, aby se zničilo prapůvodní společenství rodiny, a tím psychika člověka.

V dnešní době pro rodiny vznikly četné formy pomoci, přinejmenším s ohledem na výchovu a vzdělávání dětí. Mateřské školky a školy lze počítat mezi tuto pomoc za předpokladu, že nejsou vedeny a spravovány nábožensky a nevykazují žádné donucující iracionální učení a výchovné metody. Mateřské školky, školy, domovy a další cenná pomoc se lidem staly nezbytností, prostřednictvím kterých se plní mnoho povinností stran výchovy a vzdělání (obzvláště v dnešní době), jež už nemůže rodina pojmout, protože rodina je natolik vytížena jiným způsobem a musí se začlenit do chvatu nové doby, jako např. vyděláváním na živobytí, výkonem civilní a vojenské služby, nezbytnými dodatečnými prácemi ve volném čase atd. atp. Mateřské školky, školy a domovy atd. však nikdy nemohou a nesmí nahrazovat rodinu, to musí být jasné. V tom nejlepším případě mohou pro rodinu plnit jen doplňující funkci.

Rodinná péče je nenahraditelná obzvláště pak u malého dítěte a u kojence. Vznikne-li u dítěte v tomto věku při péči újma po psychické stránce, pak jsou takové újmy v pozdějším věku jen stěží napravitelné. Všechny pokusy opětovné nápravy ztroskotají velmi často vinou samotného poškozeného, ale i v důsledku vnějších vlivů. Hrající si děti, obzvláště pak kojenci, potřebují již po narození plnou pozornost rodiny, a sice v každém ohledu. Zcela mimořádnou důležitost přitom nemá jen matka, nýbrž i otec a sourozenci.

Dříve různí rádoby vědoucí lidé hloupě tvrdili (přičemž se toto tvrzení u nerozumných lidí částečně udržuje ještě dodnes), že by se měli obzvláště kojenci ponechávat během prvních měsíců života v klidu, že prý obvyklé zaopatření jako jídlo, přebalení a koupel bohatě postačí, neboť každé další zabývání se kojencem pro něj má být jen škodlivé. Částečně ještě dnes přetrvává dřívější názor, že podněty všeho druhu, jako např. mluvení s kojencem, který stejně ničemu nerozumí, jsou prý pro kojence škodlivé. Pravda je ovšem taková, že je to obzvláště kojenec, který potřebuje podněty všeho druhu a velmi mnoho komunikace, stejně jako dospělý člověk. Učiní-li se tomu zadost, pak to nejlepším způsobem přispěje psychické hygieně a člověk rozkvete, protože tím nalezne pozornost. Jeho psychika může správně fungovat a být prosta zatěžujících nečistot, načež vznikne stav nezatížené a čisté psychiky.

Tak jak je u dospívajícího člověka ve věku dospělosti nezbytná jeho sebevýchova, tak hraje velmi důležitou roli výchova rodiny i u kojence a dítěte. Výchova v rodině přitom zastává dvojí funkci, neboť v sobě skrývá dva různé důležité úkoly: zaprvé má výchova garantovat rozvoj všech vloh zakotvených u dětí a zadruhé si má dítě výchovou uvědomit zodpovědnost vůči životu a pravdě, načež bude schopné se vžít a včlenit do nadcházejícího světa své budoucnosti, všech věcí lidí, fauny, flóry, planety a Univerza. Všechno to je však v dnešní době ohromně komplikované, pročež se člověk často musí proviňovat proti přirozeným zákonům a doporučením, chce-li v tomto současném světě žít. Současná doba, myšlení a jednání pozemšťana vyžaduje přinejmenším velmi mnoho protikladných ohleduplností a tolerance, jinak by život nešel vydržet. Není-li možné tyto skutečnosti rostoucímu dítěti vysvětlit zavčasu, dostatečně přijatelně a tedy srozumitelně, pak dojde k chybnému vedení života, jenž povede k jeho šílenému chování a odloučení od společnosti. Obzvláště v raném dětském věku je člověk děsivě egocentrický. Sdílet něco s ostatními, muset zůstat stát opodál, nebo poklidné soužití s ostatními znamená v tomto egocentrickém stavu často pekelná muka. Je-li výchova v tomto stádiu chybně vedena, laxní nebo nedostatečně zvládána, pak to pro dospívajícího člověka znamená, že sám se sebou a svým okolím již v blízkém budoucnu nebude vycházet a bude s ním pořád bojovat. Člověk, který byl ve svém dětství chybně nebo nedostatečně vychován, si zpravidla neosvojí ani žádnou zdravou sebevýchovu. Zůstane tak sebestředný a egoisticky uvidí vždy jen svoje vlastní výhody. Jeho celková psychika je prosta hygieny a pošpiněna do takové míry, že to již lze jen stěží napravit; ledažeby se dotyčný člověk postavil jednoho dne různými okolnostmi na vlastní nohy, vytvořil si železnou vůli a vše změnil. To je ovšem vzácnost, která nastane tak u jednoho z 10 milionů.

Chce-li se rodina u dospívajícího člověka vyvarovat poškozené psychiky, pak musí s nekonečnou trpělivostí plnit povinnost poučení ve formě výchovy. Vyrůstajícímu člověku se musí už od nejmladšího věku poskytnout plná pozornost a vše jej se stálou trpělivostí opakovaně výchovně učit. Výchova ovšem neznamená užití násilí, nýbrž lásky v každém ohledu.

Výchova člověka není jednoduchá, ani výchova dítěte nebo sebevýchova, což platí i o výchově dospělého. Každý člověk, včetně dítěte, je vřazen do přirozených vývojových stádií. Tato období s sebou přináší speciální zvláštnosti, v důsledku kterých se člověk určitým způsobem chová. Dosáhne-li např. vyrůstající člověk věku ca 3½ let, pak to znamená, že se dostal do obzvláště ožehavého období – do období trucovitosti. Případ od případu se může tento věk vzpurnosti dostavit již dříve, totiž již ve věku 3 nebo 2½ roku, přičemž opět v této věci hraje rozhodující roli poskytnutá výchova. Období trucovitosti se projevuje tak, že až dosud učenlivé a správně se chovající dítě začne klást odpor vůči učenlivosti a správnému jednání, načež se vyskytnou výchovné těžkosti. Dítě náhle odmítne poslušnost, hubuje, když se mu něco řekne a začne reptat, pro dospělé ze zcela nevysvětlitelných důvodů. To svádí nevědoucí a netrpělivé rodiče a členy rodiny často k tomu, vyzkoušet na malém kverulantovi všechny možné a nemožné pedagogické triky – avšak bez úspěchu. Mnozí se pak tuze hněvají nebo jsou jednoduše mylného názoru, že musí násilně a za každou cenu zlomit vzpurnou vůli tvrdohlavce. Samozřejmě, že umíněnost malých paličáků dokáže dospělé často pěkně rozzuřit; avšak to jedině tehdy, mají-li dospělí sami nedostatky ve své psychické hygieně, které zpravidla vyplývají z jejich vlastního dětství.

Dosáhne-li dítě věku trucovitosti, pak nepomohou ani nové pedagogické triky a recepty, ani síla, násilí či následování »dobře míněných« nebo drastických opatření, jež dávají rádci k dobrému. Vzdor a vzpurnost dítěte ve věku trucovitosti jsou naprosto přirozené. Je to způsob chování, se kterým každé dítě začne v okamžiku, jakmile pocítí, že má schopnost své vlastní vůle a že ji může samo prosadit. Tato schopnost v dítěti od přírody vytváří potřebu přeměnit schopnost v čin tak, jak to dělají i všichni ostatní. Z tohoto důvodu tuto schopnost cvičí – a navzdory všemu zarputile.

Věk trucovitosti a s tím spjatá zatvrzelost představují jedno přirozené vývojové stádium a přirozený vývojový proces, který nesmí být omezen ani potlačen násilím, ani chytrými pedagogickými triky a recepty či »dobře míněnými« opatřeními dalších rádců.

Rodičům často nepochopitelné chování dítěte ve věku trucovitosti má tedy rozumný a přirozený základ. I když dítě zpravidla svým chováním nechce nic určitého, formou orientace na jistý cíl, přece jen chce jedno: chce totiž cvičit potřebu prosadit schopnost své vlastní vůle. To by mělo varovat všechny vychovatele, aby nenasazovali přílišnou pedagogickou horlivost, násilí či »doporučená opatření«. To jediné správné, co lze dělat je toto:

Nechť se člověk sám omezí ve svých vlastních přáních vůči dítěti a nechá ho cvičit jeho schopnost. Přitom musí člověk dítěti stát pomocně po boku a vysvětlit mu smysl a zodpovědnost vlastní vůle. Zajímavé je, že i když je dítě ještě velmi malé, začne tomu rozumět a chovat se podle toho. Podmínkou toho ovšem je, že se s dítětem zachází s láskou, ve které je poučeno, načež pak také s porozuměním reaguje.

Při hrubé a zvrhlé vzpurnosti, která překoná všechny hranice normálu, je rázné slovo v podobě hlasitého vyhubování na místě a může učinit zázrak. To ovšem za předpokladu, že se celková dosavadní výchova odehrávala v přirozené a láskyplné míře a bez křiku.

Pokud se s dětmi ve věku trucovitosti chybně zachází, například chybnou výchovou v podobě násilí, výprasku, častého hubování a křiku, pak to způsobí (stejně jako ve všech etapách výchovy), že se vyskytne zatvrzelost, která vede k falešnosti a lžím, stejně tak i protivením se z důvodu vědomého odmítání, a sice proti všemu, na co vzpurné dítě zvenčí narazí. Tento způsob chování se v dítěti hluboko ukotví, stále více se v něm rozšíří, a jednoho dne se ho zmocní do takové míry, že s ním bude muset žít po celý zbytek života – často až do stařeckého věku – v nespokojenosti, bez sounáležitých zdravých mezilidských vztahů, často naplněn nenávistí, anarchistický, teroristický a nepřátelský vůči lidem.

Takzvaný dobrý dětský pokoj je jeden z nejdůležitějších bodů v období dorůstání dítěte. Určuje celkový život vyrůstajícího v rámci vedení života a pozdější sebevýchovy. Dětský pokoj je u člověka schopen formovat jak jeho zvyky, tak v určitých směrech a podobách dalekosáhle i jeho myšlení a jednání. Zvyky a obyčeje vznikají například často výchovnými vzory, které kupříkladu děti pozorují u těch, kteří je mají vychovávat, nebo je napodobují.

Směrodatní v tomto ohledu jsou i nepřímí spoluvychovatelé dětí jakož i idoly a přání. V podstatě to začíná ovšem již charakterem těch lidí, kteří přispívají k utváření vyrůstajícího dítěte. Dále jsou neobyčejně důležité způsoby chování, projev a předávání lásky v každé podobě od vychovatelů (zpravidla rodiči), dále i způsob přístupu k práci, mluva, mezilidské vztahy, pohledy na věci atd. Důležitá je u vychovávajících osob a také u osob dobrovolně nebo nedobrovolně spoluvychovávajících rovněž forma orientace vědomí, osobní čistota těla, pořádek v kuchyni, obýváku, ložnici, ve sklepě, okolí domu a na pracovišti atd. Nelze opomenout ani zvyky při stolování, lidské vztahy a lidské soužití, pak ale i způsoby chování při hněvu, zlosti, radosti, smutku i nouzi atd.

Člověk zpravidla silně podceňuje psychickou a charakterovou hygienu, tedy i charakterovou a psychickou hygienu těch, kteří jsou výchovným a ovlivňujícím způsobem důležití pro vyrůstající dítě a mládež, a jež působí příkladně na všechny, kteří vyrůstají a ještě se vyvíjí. Skutečnost je popravdě taková, že příklady a vzory trumfnou vše a mají neobyčejnou důležitost pro vyrůstající dítě a všechny ostatní, jež jsou ještě ve vývinu. To platí jak v pozitivním, tak negativním smyslu – tedy ve špatném a dobrém. Příklady a vzory jakožto výchovný potenciál představují obrovské magické síly – opravdový zázračný prostředek utváření a formování rostoucího člověka. Působení příkladu a vzoru překoná zdaleka každé napsané a vyřčené slovo, veškeré násilí a bití, hubování, domácí vězení, křik a hněv a každé potrestání jakéhokoliv typu.

Velmi důležitý bod psychické hygieny je SMÍCH. Děti se smějí často a rádi při každé možné i nemožné příležitosti. I když jsou ještě velmi malé, ba kojenci, rádi se vesele, vydatně a nezatíženě smějí. Využijí jakoukoliv příležitost, aby se mohli rozesmát. Velmi často se stane, že rodiče nevidí žádný důvod pro porozumění dětskému smíchu a dokonce se rozzlobí či kroutí hlavou. Smích dětí ovšem pramení z jejich ještě zdravé psychické hygieny, kterou již dospělý člověk bez porozumění ztratil, načež už nemůže – na rozdíl od dětí – najít důvod se smát z malých a nepatrných příčin. To je rovněž primitivní důvod k tomu, aby se dospělí dětem hloupě smáli namísto toho, aby se smáli s nimi. Dospělý přitom dává najevo svou nedospělost a stav svého hygienického zašpinění své psychiky. O primitivitě a hygienické nečistotě rovněž svědčí chování těch dospělých, kteří v přítomnosti dotyčného dítěte vypráví jeho otázky a poznámky jen proto, že jsou legrační. Přítomné dítě je tímto jednáním šokováno a zostuzeno, neboť to své otázky či poznámky položilo v každém případě v plné vážnosti a v důvěře. Ovšem to, že dospělí jeho otázky a poznámky v jeho přítomnosti otevřeně a bez rozpaků vykládají či líčí ostatním, dítě vůči sobě pociťuje jako porušení důvěry. Z pohledu dítěte je chování dospělých v takovýchto věcech nepochopitelné, ponižující, zostuzující a takové chování ničí důvěru. Děti jsou lidé jako dospělí a má se s nimi a musí se s nimi stejně zacházet, což oni rovněž chtějí. Děti je nutné brát ve vší a plné vážnosti jako dospělé, a přesně to také ve své povaze děti chtějí. Nechtějí, aby se jim dospělí vysmívali, nýbrž chtějí být, mají být a musejí být uznáni jako rovnocenní lidé. Již i u nejmenších dětí je výrazné snažení o vyjádření vlastní hodnoty, což se musí nechat projevit – i když mnoho dospělých není ani ve vysokém věku dostatečně dospělých a zralých na to, aby tuto skutečnost pochopili a uznali.

(Výňatek z knihy Direktivy (Direktiven), strany 76-83, Autor: »Billy« Eduard A. Meier)

_{překlad Jan Bayer, korektury Eva Leksová, Michal Dvořák}

Hygiene der Psyche

Soweit also das Erforderliche bezüglich der Hygiene aus rein medizinischer Sicht. Ein weiterer wichtiger Faktor, der ebenfalls teilweise in die Medizin hineinbelangt, liegt bei und in der Psyche des Menschen. Die Psychehygiene ist genauso wichtig wie die medizinische Hygiene. Grundsätzlich ist sie jedoch sehr viel schwieriger in Anwendung zu bringen als beim Körper an und für sich, weil die Psyche keinen rein materiellen Körper besitzt, der in gleicher Weise wie der physische Körper selbst gepflegt und behandelt werden könnte. Die hygienische Pflege der Psyche ist aus diesem Grunde auch sehr viel schwieriger und heikler und erfordert ganz bestimmte Richtlinien und Anwendungsformen. Siehe diesbezüglich jedoch die F.I.G.U.-Schrift ‘DIE PSYCHE’, in der die psychische Hygiene vollumfänglich behandelt wird.

Die psychische Hygiene beginnt nicht erst im Erwachsenenalter des Menschen, sondern bereits im Kindesalter, und zwar bereits direkt nach dessen Geburt. Von äusserster Wichtigkeit ist dabei, zu beachten, dass ein Neugeborenes, wie dies leider in Kliniken üblich ist, nicht von der Mutter entfernt, sondern bei ihr belassen wird. Dies ist der erste, für das Neugeborene eindrücklichste und wichtigste psyche-hygienische Vorgang in dessen beginnendem Leben.

Die Psychiatrie gibt verwirrend viele Vorschläge, die sich mit der psychischen Betreuung des Menschen befassen, dies sowohl in der Hinsicht auf Kinder wie auch auf Erwachsene. Viele der Vorschläge sind dabei sehr gut, andere jedoch sind wiederum gegeben aus Unkenntnis heraus, aus Unverstand und Nichtkennen der Psyche des Menschen.

In grundlegender Form ist im Bezuge auf die Psyche folgendes zu sagen: In erster Linie stellt die Familie eines Menschen den wertvollsten und unersetzbarsten Zufluchtsort dar, der als verlässlichster Hort die bestmöglichsten Sicherheiten bietet, dies insbesondere zu Zeiten schwerer Erschütterungen, die besonders bei schweren Belastungen auftreten. Schwere Belastungen können dabei definiert werden einerseits als schadhafte zwischenmenschliche Beziehungen, Liebeskummer, Hörigkeit, soziale und wirtschaftliche Niederschläge und Schwierigkeiten, andererseits auch als Trauer, Kummer und Sorgen um Kranke und Verstorbene, sowohl aber auch das Auftreten von Kriegen und Revolutionen und Gewissensbissen. Nicht zu vergessen dabei sind die Schuldgefühle und Ängste, die durch Irrlehren von Religionen und Sekten sehr weit verbreitet und psycheterrorisierend sind, weil nicht einhaltbare Dogmen und angeblich göttliche Vorschriften zwangsläufig missachtet werden müssen, wenn der Mensch einigermassen normal und gesund und verantwortungsbewusst leben will. All diese Belastungen und Erschütterungen sind grundlegend darauf ausgerichtet, die ursprüngliche Gemeinschaft der Familie und somit die Psyche des Menschen zu zerstören.

In der heutigen Zeit sind den Familien weitgehend Hilfen entstanden, wenigstens im Bezuge auf die Erziehung und Bildung der Kinder. Kindergärten und Schulen zählen zu diesen Hilfen, wenn sie nicht religiös gesteuert und gemanagt sind und keine zwingenden irrationalen Lehren und Erziehungsmethoden aufweisen. Kindergärten und Schulen, so aber auch Heime und andere wertvolle Hilfen sind beim Menschen Notwendigkeiten geworden, durch die vielfach (besonders in der heutigen Zeit) Erziehungs- und Schulungspflichten erfüllt werden, die von der Familie nicht mehr wahrgenommen werden können, weil die Familie eben anderweitig belastet ist und sich in die Hatz der Neuzeit einordnen muss, wie zum Beispiel in den Lebensunterhaltsverdienst, Zivildienstleistungen, Militärdienstleistung, erforderliche Freizeitzusatzarbeiten usw. usf. Kindergärten, Schulen und Heime usw. können und dürfen jedoch niemals eine Familie ersetzen, das muss klar sein. Im besten Falle können sie nur eine familieergänzende Wirkung ausüben.

Die familiäre Betreuung ist ganz besonders beim Spielkind unersetzbar, insbesondere aber beim Säugling. Entstehen in diesem Alter beim Kind Pflegeschäden in psychischer Form, dann sind diese im späteren Leben kaum mehr gutzumachen. Sehr oft scheitern alle Versuche der Wiedergutmachung sowohl durch die Geschädigten selbst als auch durch Ausseneinflüsse. Spielkinder, insbesondere Säuglinge, bedürfen schon nach der Geburt der vollsten Aufmerksamkeit der Familie, und zwar in jeder Beziehung. Dabei ist nicht nur die Mutter von hervortretender Bedeutung, sondern auch der Vater und die Geschwister.

Früher wurde von Besserwissern blödsinnig behauptet (wobei diese Behauptung teilweise noch heute von Unvernünftigen aufrechterhalten wird), dass besonders der Säugling während der ersten Lebensmonate in Ruhe gelassen werden soll, wobei die übliche Versorgung wie Füttern, Trockenlegen und Baden vollauf genüge, weil jedes weitere Sichabgeben mit dem Säugling für diesen nur schädlich sei. Anregungen aller Art, so war und ist teilweise noch heute die Meinung, seien für den Säugling schädlich, so auch das Reden mit dem Säugling, der sowieso nichts verstehe. Wahrheitlich ist es aber so, dass ein Säugling, und gerade ein solcher, ebenso sehr Anregungen aller Art und Konversation benötigt wie auch der erwachsene Mensch. Wird dem Genüge getan, dann wird der psychischen Hygiene zum besten Vorschub geleistet, und der Mensch blüht auf, weil er eben Beachtung findet. Seine Psyche kann richtig funktionieren und frei sein von belastendem Schmutz, wodurch der Zustand der unbeschwerten und hygienischen Psyche entsteht.

Wie beim bereits zum Erwachsenenalter heranwachsenden Menschen seine Selbsterziehung notwendig ist, so spielt auch beim Säugling und Kind die Erziehung durch die Familie eine sehr wichtige Rolle. Die Familienerziehung ist dabei eine Doppelfunktion, birgt sie doch zwei verschiedene Aufgaben von Wichtigkeit in sich: Erstens soll durch die Familienerziehung die Entfaltung aller im Kind verankerten Veranlagungen garantiert werden, und zweitens soll sie dem Kind die Verantwortung des Lebens und der Wahrheit bewusst machen, wodurch es fähig wird, sich in die kommende Welt seiner Zukunft, aller Dinge der Menschen, der Fauna und Flora und des Planeten und Universums hineinzuleben und einzufügen. Gerade all das ist in der heutigen Zeit aber ungeheuer kompliziert, weshalb vielfach gegen natürliche Gesetze und Gebote verstossen werden muss, wenn man in dieser Welt der Gegenwart leben will. Zumindest fordern die gegenwärtige Zeit und das Denken und Handeln des Menschen der Erde sehr viel gegenseitige Rücksichtnahme und Toleranz, ansonsten das Leben nicht auszuhalten wäre. Können diese Tatsachen einem heranwachsenden Kinde aber nicht frühzeitig genug plausibel und also verständlich gemacht werden, dann erfolgt eine Fehlsteuerung, die zum Ausflippen und Aussteigen führt. Besonders im frühen Kindesalter ist der Mensch erschreckend egozentrisch. Etwas teilen müssen mit dem Nächsten, zurückstehen müssen oder das friedliche Leben miteinander bedeutet in diesem egozentrischen Zustand oft Höllenqualen, und wird die Erziehung in diesem Stadium fehlgesteuert, lasch oder unzureichend gehandhabt, dann bedeutet dies für den heranwachsenden Menschen, dass er schon in naher Zukunft mit seiner Umwelt und mit sich selbst nicht mehr ins Reine kommt und damit auf stetigem Kriegsfuss stehen wird. Der Mensch nämlich, der in seiner Kindheit falsch oder unzulänglich erzogen wurde, der wird sich in der Regel auch keine gesunde Selbsterziehung angedeihen lassen. Dadurch bleibt er egozentrisch, und in egozentrischer Form sieht er stets nur seinen eigenen Vorteil. Seine gesamte Psyche ist unhygienisch und dermassen mit Schmutz bedeckt, dass dieser kaum mehr weggeschafft werden kann, ausser der betreffende Mensch steht durch irgendwelche Umstände eines Tages auf eigene Füsse, schafft sich einen eisernen Willen und ändert alles. Dies jedoch ist eine Seltenheit, die sich unter 10 Millionen Menschen vielleicht einmal zuträgt.

Will die Familie dem heranwachsenden Menschen eine hygienisch schadhafte Psyche vermeiden, dann muss mit unendlicher Geduld die Pflicht des Belehrens durch die Erziehung immer wieder geübt werden. Dem heranwachsenden Menschen muss schon von jüngstem Alter an vollste Aufmerksamkeit geschenkt und alles in immerwährender Geduld abermals erzieherisch gelehrt werden. Erziehung aber bedeutet nicht Gewaltanwendung, sondern Liebe in jeder Beziehung.

Die Erziehung des Menschen ist nicht leicht, sowohl nicht die Erziehung eines Kindes als auch nicht die Selbsterziehung oder die Erziehung eines Erwachsenen. Jeder Mensch ist eingeordnet in natürliche Zeitperioden, so also auch das Kind. Diese Zeitperioden bringen spezielle Besonderheiten mit sich, durch die sich der Mensch auf eine ganz bestimmte Art und Weise verhält. Wird der heranwachsende Mensch so zum Beispiel ca. 3½ Jahre alt, dann bedeutet das, dass er sich in eine recht heikle Zeitperiode eingelebt hat, in die Periode der Trotzigkeit. Je nach Mensch kann sich das Trotzalter jedoch bereits früher einstellen, nämlich bereits mit 3 oder 2½ Jahren, wobei jedoch auch wieder die angediehene Erziehung diesbezüglich eine massgebende Rolle spielt. Die Zeitperiode des Trotzalters offenbart sich dadurch, dass ein bis anhin lernwilliges und handlungsrichtiges Kind damit beginnt, sich der Lernwilligkeit und der Handlungsrichtigkeit zu widersetzen, wodurch erzieherische Schwierigkeiten in Erscheinung treten. Es verweigert plötzlich die Gehorsamkeit, begehrt auf, wenn ihm etwas gesagt wird, und quengelt aus für die Erwachsenen unerklärlichen Gründen. Dies verführt unwissende und ungeduldige Eltern und Familienangehörige oft dazu, am kleinen, querulierenden Lümmel alle möglichen und unmöglichen pädagogischen Tricks auszuprobieren – jedoch ohne Erfolg. Viele verfallen dann dem Zorn oder einfach der irren Ansicht, dass sie mit Gewalt und unter allen Umständen den widerspenstigen Willen des Trotzkopfes brechen müssten. Natürlich, die Trotzerei der kleinen Lümmel vermag Erwachsene oft auf die Palme zu treiben, doch eben nur dann, wenn diese Erwachsenen selbst hygienische Mängel in ihrer Psyche aufweisen, die diesbezüglich in der Regel aus ihrer eigenen Kindheit entstammen.

Wird das Trotzalter eines Kindes erreicht, dann nützen weder neue pädagogische Tricks und Rezepte noch Gewalt oder die Befolgung von ‘gut gemeinten’ oder drastischen Massnahmen, die Dritte zum Besten geben. Der Trotz und die Widerspenstigkeit eines Kindes im Trotzalter sind vollauf natürlich. Es ist dies eine Verhaltensweise, die jedes Kind zu jenem Zeitpunkt beginnt, wenn es die Fähigkeit verspürt, selbst einen eigenen Willen durchsetzen zu können und einen eigenen Willen zu haben. Naturmässig erzeugt diese Fähigkeit im Kinde das Bedürfnis, diese in die Tat umzusetzen, so wie es auch alle andern tun. Aus diesem Grunde übt es diese Fähigkeit – und trotzt widerspenstig.

Das Trotzalter und die damit verbundene Widerspenstigkeit stellen also ein natürliches Entwicklungsstadium und einen natürlichen Entwicklungsvorgang dar, die weder mit Gewalt noch mit ‘schlauen pädagogischen Tricks und Rezepten’ und auch nicht mit angeratenen ‘gutgemeinten’ Massnahmen Dritter beeinträchtigt oder unterdrückt werden dürfen.

Das dem Erwachsenen oft unerklärliche Verhalten eines Kindes im Trotzalter hat also eine verständliche und natürliche Grundlage. Auch wenn das Kind in der Regel mit seinem Verhalten noch nichts Bestimmtes will in Form von etwas Zielgerichtetem, so will es doch das eine: Nämlich das Bedürfnis üben zu wollen, seine Fähigkeit des Selbst-Wollens durchzusetzen. Dies sollte jeden erziehenden Menschen warnen, pädagogischen Übereifer, Gewalt oder ‘angeratene Massnahmen’ walten zu lassen. Das einzig Richtige zu tun ist dies:

Man beschränke sich selbst in seinen eigenen Wünschen dem Kinde gegenüber und lasse dieses seine Fähigkeit üben. Dabei muss dem Kinde jedoch helfend beigestanden und der Sinn sowie die Verantwortlichkeit des Selbst-Willens erklärt werden. Und interessanterweise, auch wenn das Kind noch so jung ist, beginnt es zu verstehen und danach zu handeln. Die Bedingung dabei ist jedoch die, dass das Kind in Liebe und mit Liebe behandelt und belehrt wird, worauf es dann auch verstehend reagiert.

Ein Machtwort in Form einer lautstarken Schelte kann bei krasser und ausartender Trotzigkeit, die den normalen Rahmen sprengt, sehr wohl angebracht sein und Wunder wirken. Dies bedingt jedoch, dass die gesamte vorangegangene Erziehung in natürlichem und liebevollem Mass und ohne Gebrüll stattgefunden hat.

Werden Kinder im Trotzalter falsch behandelt, zum Beispiel durch Falscherziehung wie Gewalt, Prügel, häufige Schelte und Gebrüll, dann bringt dies zur Auswirkung (wie auch in den übrigen Erziehungszeiten), dass eine Verstocktheit in Erscheinung tritt, die zur Falschheit und Lüge führt sowie zum Zuwiderhandeln aus bewusster Abwehr, und zwar gegen alles, das von aussen an das trotzende Kind herangetragen wird. Diese Verhaltensweise gräbt sich dann tief im Kind ein, weitet sich in ihm mehr und mehr aus, um eines Tages soweit Besitz von ihm zu ergreifen, dass es sein restliches Leben damit leben muss – oft bis ins Greisenalter – unzufrieden, ohne verbindende mitmenschliche Beziehungen gesunder Form, oft mit Hass erfüllt, anarchistisch, terroristisch und menschenfeindlich.

Die sogenannte gute Kinderstube ist einer der wichtigsten Punkte in den Heranwachsungszeiten des Kindes. Sie bestimmt das gesamte Leben des Heranwachsenden, im Bezuge auf die Lebensführung ebenso wie auch auf die spätere Selbsterziehung. Die Kinderstube vermag beim Menschen seine Gewohnheiten zu prägen, so aber auch weitgehend sein Denken und Handeln in bestimmten Richtungen und Formen. Gewohnheiten und Üblichkeiten zum Beispiel entstehen oft durch die erzieherischen Vorbilder, die beispielgebend von den zu Erziehenden beobachtet und nachgeahmt werden. Massgebend dafür sind aber auch indirekte Miterzieher der Kinder, so aber auch Idole und Wünsche. Grundlegend beginnend ist dabei bereits der Charakter jener, die zur Prägung des heranwachsenden Kindes beitragen; dann ist von ganz enormer Bedeutung die Art und Weise, der Ausdruck und die Weitergabe der Liebe jeder Form durch die Erziehenden (in der Regel die Eltern), dann aber auch die Art der Verrichtung der Arbeit, die Redensweise, die mitmenschlichen Beziehungen, die Anschauungen usw. Ebenso von Wichtigkeit sind dabei die Formen der Bewusstseinsrichtung, der persönlichen Reinlichkeit des Körpers, die Ordnung in Küche, Wohnraum, Schlafzimmer, Keller, Umschwung, Umgebung und Arbeitsplatz usw. der Erzieherpersonen und der freiwilligen oder unfreiwilligen Miterzieherpersonen. Nicht zu vergessen sind dabei die Tischsitten und die Formen der menschlichen Beziehungen und des menschlichen Zusammenlebens, dann auch die Art der Verhaltensweise bei Zorn, Ärger, Freude, Trauer und Not etc.

In der Regel wird die psychische und charakterliche Hygiene des Menschen von diesem drastisch unterschätzt, so also auch die charakterliche und psychische Hygiene jener, die für heranwachsende Kinder und sogar Halbwüchsige von erzieherischer und prägender Bedeutung sind und die beispielhaft auf die Heranwachsenden und alle sich noch Entwickelnden wirken. Wahrheitlich ist die Tatsache so, dass Beispiele und Vorbilder eine ungemeine und allesüberragende Bedeutung für heranwachsende Kinder und alle sich noch Entwickelnden haben, und zwar im negativen wie auch im positiven Sinne, so also im Bösen wie im Guten. Beispiele und Vorbilder als Erziehungspotentiale stellen eine ungeheure magische Kraft dar, ein wahrliches Zaubermittel der Prägung und Formung des heranwachsenden Menschen. Ihre Wirkung übertrifft bei weitem jedes geschriebene oder gesprochene Wort, alle Gewalt und Prügel, jede Schelte, jedes Einsperren, jedes Gebrüll, jeden Zorn und jede Bestrafung egal welcher Art.

Ein sehr wichtiger Punkt der psychischen Hygiene ist noch der: DAS LACHEN. Kinder lachen oft und gern, bei allen möglichen und unmöglichen Anlässen. Auch wenn sie noch so jung sind, sogar Säuglinge, mögen sie lachen, fröhlich und ausgiebig und unbeschwert. Sie nehmen jede Gelegenheit wahr, um ihr Lachen erschallen zu lassen. Sehr oft finden die Erwachsenen keinen Grund zum Verstehen des Lachens der Kinder, und sie werden gar zornig oder schütteln den Kopf. Doch das Lachen der Kinder entspringt einer noch gesunden psychischen Hygiene, die dem verständnislosen Erwachsenen verloren gegangen ist, weshalb er in einer winzigen und unwichtigen Ursache keinen Grund mehr zum Lachen finden kann, wie dies den Kindern noch eigen ist. Dies ist auch der primitive Grund dafür, dass die Erwachsenen blöde über die Kinder lachen, anstatt mit ihnen zu lachen. Der Erwachsene zeigt damit seine Unzulänglichkeit und den Zustand seiner hygienischen Verschmutztheit seiner Psyche. Ebenso primitiv und von hygienischer Unreinheit zeugend ist das Benehmen jener Erwachsenen, die im Beisein des betreffenden Kindes dessen Fragen und Bemerkungen weitererzählen, nur weil sie lustig sind. Das dabeistehende Kind wird dadurch schockiert und beschämt, denn es hat seine Fragen oder Bemerkungen in jedem Fall ernst gemeint und im Vertrauen vorgebracht. Damit aber, dass die Erwachsenen seine Fragen oder Bemerkungen in seiner Gegenwart offen und ungeniert mit anderen erläutern oder erzählen usw., empfindet das Kind als einen an ihm begangenen Vertrauensbruch. Aus der Sicht des Kindes ist das Verhalten der Erwachsenen in solchen Dingen unverständlich, erniedrigend, beschämend und vertrauensbrüchig. Kinder sind Menschen wie Erwachsene, und so sollen, müssen und wollen sie auch behandelt werden. Kinder sind so voll und ernst zu nehmen wie Erwachsene, und genau das wollen sie in ihrer Art auch. Sie wollen nicht belacht werden von Erwachsenen, sondern sie wollen, sollen und müssen als gleichwertige Menschen anerkannt werden. Auch in den kleinsten Kindern ist bereits das Selbstwertstreben ausgeprägt, dem Geltung verschafft werden muss, auch wenn viele Erwachsene bis ins hohe Alter noch nicht erwachsen und nicht gereift genug sind, um diese Tatsache zu erkennen und anzuerkennen.