Konfrontuje-li se mé materiální vědomí s Učením ducha, potom toto Učení může komentovat pouze výrazy jako fenomenální, fantastické, působivé, absolutní atd. Tohoto dojmu se zkrátka nemohu zbavit, ať už se jedná o učební dopisy nebo o kontaktní zprávy, knihy či spisy. Hodnota napsaného je nesmírná. A že tomu tak vpravdě je, dokazuje fakt, že prostřednictvím předaných principů může člověk dosáhnout a odůvodnit naprosto vše, nachází-li se to v rámci možného, jenž se vztahuje jednak na realitu přírodních zákonitostí, jednak na evoluční stupeň lidského vědomí. V rámci těchto předpokladů lze tedy pomocí Učení ducha dosáhnout a odůvodnit fakticky vše: každou ideu, každou schopnost, každou zvyklost, každý charakter, každou ctnost, každou sílu těla, vědomí, přírody či Tvoření, každou lásku, každé štěstí, každou souvislost atd., atp. To je nepopiratelná skutečnost, neboť jsou-li dány řečené předpoklady, jde už jen o to, uvést do pohybu cílené příčiny pro vlastní přání, tj. pustit se mocně, důkladně a rozhodně do práce, aby bylo též vskutku možné soustředěně dosáhnout kýženého cíle, resp. účinku. Pokud si to člověk vštípil, na čemž musí neustále prakticky pracovat, pochopí jasně a zřetelně nesmírnou hodnotu Učení ducha, onen ohromný a mocný potenciál účinku a rozvoje, jenž se v tomto Učení, resp. v jeho principech, ukrývá.

Principy Učení se nevyhýbají žádné životní oblasti a lze je aplikovat při každé lidské aktivitě až k senzačnímu mistrovství. Použití, resp. praktické zužitkování daných principů a zákonitostí – jež poskytnuté Učení vědomí objasňuje –, resp. důkladné vpravení se do nich, představuje míru úspěchu jakékoliv lidské aktivity.

Kupříkladu já hraji na kytaru a ještě dobře si pamatuji na to – dříve než jsem se seznámil s Učením ducha –, když můj učitel na konzervatoři hovořil o zákonu co nejmenšího vynaložení síly v prstech, přičemž neustále poukazoval na to, jak je důležité být při hraní zcela uvolněný, neboť pouze tak lze nad sebou a tedy i nad nástrojem získat moc. Když jsem se připravoval na kytarovou soutěž, ozřejmil mi tehdy můj učitel dokonce i některá fakta stran koncentrace: nechal mě hrát a přitom ve třídě záměrně lomozil, pohyboval si před mýma očima sem a tam a jinak vyrušoval, abych si na to zvykl a postihl, že tyto vnější záležitosti nehrají při koncentraci roli. Krom toho mě vyučoval v tom smyslu, že prsty musejí nad strunami, resp. nad každým jednotlivým tónem vykonávat absolutní kontrolu, lhostejno, jak rychle se hraje. Tvrdil, že na to musím dbát dokonce i při tremolu (rychlé opakování jednoho tónu nebo intervalu). Tuto vědomě kontrolovanou techniku pro klasickou kytaru, jež měla velkou odezvu u mnoha kytaristů na celém světě, rozvinul mimochodem teprve nedávno Američan Scott Tennant. Jestliže si ji totiž člověk vskutku osvojil, uschopňuje se k hravé jistotě a akurátnímu výrazovému pojetí dotyčné hudební skladby. Tak se může člověk stát skutečným pánem svého nástroje a doslova jej ovládnout. A tak mě tedy můj učitel zasvětil do mnoha zákonitostí a přikázání, aniž by vlastně věděl, že jde o nevyhnutelné zákony Tvoření, jež platí v celé sféře chování, života a Univerza.