Řečeno jinými slovy: V zákonech a přikázáních reality, resp. v jejich možném rámci neexistují žádná omezení stran jakýchkoliv lidských schopností, aktivit, vynakládání sil, manifestací sil a idejí atd. kromě omezení lidského materiálního rozumu, chápavosti, bystrosti, představivosti a evolučního stupně atd. To vše ovšem člověk evolutivní prací na sobě samém stále více odbourává, takže nakonec jakékoliv materiální omezení přestane existovat, jako je tomu u čistých forem ducha, které např. již nejsou vázány na prostor a čas nebo na vznik a zánik atd. To je onen velký běh lidského snažení, ona velká touha po svobodě, definitivní lásce a sounáležitosti, po domově vědění a moudrosti, jež chce člověk často nevědomky dosáhnout, čehož je však vědomě a cíleně schopen pouze konstruktivním poznáním Učení ducha, a sice v průběhu mnoha životů.

Závěrem se domnívám následující: Pokud se chápavý a zodpovědný člověk konfrontuje s Učením ducha, potom je jeho povinností, aby mu učinil zadost v tom smyslu, že se mocně pozvedne ve svém vývoji, rozpozná a odstraní své chybné a omezující základní představy, vymýtí své chyby a zábrany a konečně svůj vlastní život zformuje tak, jak si to sám přeje a jak je to správné. Jedině tímto způsobem dokáže na sebe samotného, jakož i na celé své okolí a bližní působit vpravdě příznivě, prospěšně a evolutivně, aby nakonec na celé Zemi vyvstal cit sounáležitosti, v němž každý pozemšťan nalezne svou skutečnou útěchu a domov.

Ondřej Štěpánovský