Všem zájemcům musí být vysvětleno, že víra dělá člověka závislým, ba chorobně závislým a často vede k fanatizmu, v důsledku čehož je svoboda myšlenek nejenom omezena, nýbrž přímo znemožněna a zničena. Chce-li být ale člověk skutečně svobodný, pak musí také disponovat svou vlastní myšlenkovou svobodou, díky níž může úplně o všem sám rozhodovat, aniž by musel mít strach, že nad ním visí a může na něj dopadnout Damoklův meč nějakého údajně láskyplného, avšak ve skutečnosti trestajícího a tedy pomstychtivého Boha. Člověk musí být natolik svobodný, aby mohl všechna svá rozhodnutí činit v absolutně vlastní zodpovědnosti a aby mohl stejným způsobem realizovat i veškeré své jednání, aniž by nejprve musel nějakého Boha, duchovního strážce nebo Ježíše Krista atd. žádat o povolení nebo se jej otázat, zda je nějaká věc dobrá nebo zlá, protože tyto imaginární postavy pro to údajně stanovují normy a nesou za to odpovědnost.

Pravda je taková, že člověk musí v každém případě a neustále sám nést zodpovědnost, a sice za všechno své myšlení, cítění, smýšlení, usilování a jednání. V důsledku toho musí také neustále sám rozhodovat o dobrém nebo špatném, resp. o negativním nebo pozitivním. A již k tomuto potřebuje absolutní myšlenkovou svobodu a svobodu v rozhodování, aniž by mu imaginární moci mohly dávat předpisy a aniž by jakýmkoliv způsobem mohly fušovat do jeho svobody a do jeho rozhodování. Z toho ale také vyplývá, že člověk musí vědět o pravdě a že nezbytně potřebuje vědomosti, aby mohl sám činit rozhodnutí. Právě tyto vědomosti však člověku odepírají a potlačují je náboženství a sekty. Vědění totiž znamená moc a právě tu si chtějí náboženství a sekty ponechat a využít ji pro sebe, aby z toho vytřískaly zisk. Lidé, kterým se upírá vědění, propadají věřícně náboženstvím a sektám, stávají se pokornými jako psi a ztrácejí jak svobodu myšlenek, tak svobodu v rozhodování a veškerou svobodu vůbec. Tím ale ztrácejí také toleranci vůči ostatním lidem i vůči jejich způsobu života a myšlenkovým směrům atd., zatímco sami natolik zabřednou do svého směru víry, že vidí už jenom rudě, když jinak věřící lidé nebo zkrátka lidé s jinými názory nahlížejí na jejich směr víry kriticky. Právě tolerance je však mezi lidmi nezbytná, jestliže spolu chtějí žít v lásce a harmonii a vycházet jeden s druhým. K tomu ale není zapotřebí žádná víra, nýbrž pravda a jistota, že jsou si všichni lidé od přírody a před všemocností Tvoření rovni – nehledě na to, kým a jací jsou, nehledě na to, jaké příslušejí rase, barvě kůže či národnosti, a nehledě na to, zda jsou to křesťané, muslimové, židé, hinduisté, buddhisté, konfuciánci nebo nějací pobláznění sektáři, zda jsou bohatí či chudí.