Skutečná pravda vypadá však jinak, než jak vykládá učení karmy a učení o hříchu a odpykání: aby se člověk vyvíjel a stával se více vědoucím a moudřejším, tak nemá žádnou jinou možnost, než dělat chyby. Chybami však zpravidla utrpí újmu a potrestá se tak sám, chce-li to tak člověk říci. Touto újmou, jež mu vznikla, však již vykonává odpykání a snaží se onu chybu a újmu opět odstranit, v důsledku čehož již tutéž chybu stejným způsobem znovu nespáchá. Vyvodí si z toho ponaučení a stane se více vědoucím. To je ten nejjednodušší princip příčiny a následku. A právě tím se člověk vyvíjí a stoupá výše ve svém vědění, rozumění a dovednostech atd. Takto dosahuje vyšší úrovně vědomí, která se také prostřednictvím jeho celkového vědomí přenáší do příštího života a tedy do příští reinkarnace, takže člověk může v příštím životě profitovat z plodů svého pokroku a z úrovně svého vědomí ve svém dřívějším životě, aniž by musel být z dřívějšího života zatížen jakýmikoliv břemeny. Nový život totiž není vybudován na jakýchkoliv břemenech z dřívějšího života, neboť tato břemena byla v dřívějším životě úplně zvládnuta, ať už v dobrém nebo ve zlém. Proto by bylo nejenom nespravedlivé, nýbrž dokonce odporující tvořivým zákonům, pokud by se věci starého života přenášely do života nového. Že by tomu tak ale přesto mohlo být, což přece zcela absurdně učí náboženství, je holý nesmysl, který odpovídá ryze nelogickému lidskému myšlení, smýšlení a usilování, protože člověk žije v touze po pomstě, jež neustále a v každém případě vyžaduje trest a odpykání. Oproti tomu Tvoření žádné takovéto chování nezná. Tvoření nezná žádnou odplatu, trest a odpykání jako člověk, a proto také v tomto ohledu nestvořilo žádný zákon.

Existují lidé, kteří tvrdí, že byli mrtví a viděli onen svět. Souhlasí to, že to tak je?

V tomto smyslu to nesouhlasí. Uvedení lidé nebyli vpravdě mrtví, nýbrž pouze klinicky mrtví, což znamená, že již nebylo možné prokázat žádnou srdeční a mozkovou aktivitu. To ale je, jak již bylo řečeno, pouze klinická smrt, při které forma ducha ještě neopustila tělo, nýbrž v něm ještě dále setrvává. A tudíž ve fyzickém těle nadále setrvává i celkové vědomí, i když se zdá, že životní funkce v každé podobě ustaly. A protože celkové vědomí a forma ducha ještě setrvávají v těle – což může podle případu trvat ještě vteřiny, minuty nebo hodiny a za určitých okolností dokonce roky a desetiletí, jako např. při šokovém zmrazení atd. – tak také pracuje i vědomí. To se však děje už jen ve formě agonie, a proto již nelze zaznamenat žádnou mozkovou činnost, která ale skutečně probíhá. Přitom se pak objevují obrazy, které odpovídají myšlení a fantazii dotyčného člověka, které ale utváří také pozemský celkový kolektiv. A v tomto stavu hluboké agonie je pro dotyčné lidi také často možné vyslat své vědomí, v důsledku čehož se mohou najednou vidět zvnějšku a jak se vznášejí nad sebou atd. Světlo, temnota a milovaní lidé přitom hrají velmi často důležitou roli, jako např. že lidé v agonii jsou vedeni světelnými postavami atd. temnými kanály atd. do světla, odkud se už nechtějí vrátit zpět atd.