Od-klamání coby základ poznání

Do dnešní doby bylo velmi mnoho pojmových hodnot zfalšováno až k nepoznání, takže vlastní hodnota, již tyto pojmy obsahují a vyjadřují, už ani v nejmenším neodpovídá hodnotám, které jsou běžné dnes. Pro pojem odklamání (zklamání) to platí obzvlášť, neboť původní význam v sobě skrývá hodnotu, jež je v porovnání s tou dnešní právě opačná.

Rozložíme-li pojem odklamání (zklamání) na jeho dvě části, potom je vlastní význam jeho hodnoty zřejmý: od-klamání, resp. zbavení se klamu.

Klamání, resp. klam nastává vždy tehdy, když si člověk ve svém myšlenkovém světě vytvoří nereálnou představu nějakého objektu, která neodpovídá pravdě, tedy skutečně dané skutečnosti. Není podstatné, zdali se v případě tohoto objektu jedná o nějakou věc, situaci nebo člověka: vždy je to myšlenkový svět člověka, jenž příčinně v nitru vytváří představy a očekávání a dovádí je k účinku navenek coby způsob náhledu či určitý postoj.

Dopustí-li se člověk chyby v myšlenkovém stanovisku ve vztahu k nějaké věci, tedy dopustí-li se chybného úsudku na základě neznalosti, nevědomosti, důvěry, víry, přání atd., potom v sobě vytváří klamný obraz, který odpovídá jeho chybným myšlenkám a jenž je v rozporu se skutečnou, pravou daností, resp. s faktickou skutečností.

Jako od-klamání (zklamání) se popisuje proces, který člověka nutí – nejčastěji vnějšími vlivy –, aby poopravil klamný obraz, který si sám vytvořil, popř. aby jej celý přehodnotil či dokonce zcela zrušil. To proto, aby se obrátil k pravdě a rozpoznal pravdivé skutečnosti. Během od-klamání (zklamání) tedy vzniká fronta, na níž se násilně střetávají dvě rozdílné síly: vlastní představa a pravda. Tento proces je často značně bolestivý, neboť vlastní myšlenková pseudopředstava je zčistajasna a nejčastěji bez předchozího varování konfrontována s pravdou. Čím déle byla tato myšlenková pseudopředstava vytvářena a následně »pěstována«, tím tíživěji doléhá od-klamání (zklamání) na psychiku, neboť nepravdivý klamavý obraz se již před dlouhou dobou usadil ve vědomí a dováděl k účinku příslušné chybné city, jež svým vlivem opět vytvářely chybné myšlenky a dál umocňovaly klamný obraz. A tak pravda staví člověka před »hotovou věc« a neponechává mu již žádný manévrovací prostor a žádná pohodlná zadní vrátka pro jeho vlastní chybné názory.

To je důvod, proč se v dnešní době od-klamání (zklamání) posuzuje čistě negativně: jako nežádoucí, krajně nepohodlný stav, jemuž je třeba se neustále vyhýbat.

Od-klamání (zklamání) lze v jeho vlastním významu posuzovat veskrze pozitivně, neboť teprve ono ozřejmuje člověku v posledním důsledku efektivní pravdu, na niž se člověk může nasměrovat, pokud se k tomu odhodlá. Od-klamání (zklamání) je tedy neustálý niterní proces, jenž představuje niterní vyjasnění a funguje proto evolutivně a ve smyslu přírodně-tvořivých zákonitostí. Od-klamání (zklamání) přitom nemusí být vždy vynuceno vnějšími vlivy, neboť tak to probíhá teprve v poslední konsekvenci, pokud člověk své chybné myšlenkové stanovisko již předtím sám nezkorigoval. Mnohem spíše se musí člověk učit, aby se ustavičně sám od-klamával (zklamával), což znamená, že si musí dělat jasno ve svých vlastních myšlenkách, kontrolovat je a neustále samostatně a poctivě korigovat své nepravdou způsobené myšlenkové pseudoúsudky – jakkoliv bolestivé to může být.

Stephan A. Rickauer

_{překlad: Ondřej Štěpánovský; korektury: Jan Bayer}