Výňatek z č. 43
Ptaah: Takže jsi na to potřeboval jen asi čtyři a půl měsíce, zatímco my jsme počítali se třemi až čtyřmi lety. To je úžasný výkon, jehož jsi mohl dosáhnout pouze tvojí neúnavností a pílí. Avšak v tvém případě jsem se již často potýkal se svým úžasem a ptal jsem se sám sebe, jak to všechno zvládáš.
Billy: Nepřiváděj mě prosím do rozpaků a považ, že jenom plním svou povinnost a pokouším se dělat to nejlepší.
Ptaah: Pokoušíš se? To podle všeho neodpovídá tomu, co odpovídá skutečnosti. Ale přít se o to s tebou ovšem nemá smysl, neboť ty tak jako tak zůstaneš u svého výkladu věcí.
Billy: Tos uhodnul. Nicméně považ, můj synu, že kdybych se stále nepokoušel plnit svou povinnost, tak by nikdy nic nevzniklo.
Ptaah: Ano, ale já si právě myslím, že se nejen pouze pokoušíš konat svou povinnost, nýbrž že tuto povinnost velmi uvědoměle splňuješ – milý tatínku …
(Není humor těchto dvou úctyhodných pánů prostě zlatý?)
Dne 10. února 2008, sotva týden poté, co bylo napsáno poslední písmenko knihy, Billy onemocněl. Nejprve jsme si mysleli, že se jedná o těžkou chřipku – to by ostatně odpovídalo danému času, neboť chřipka postihla i jiné členy základní skupiny. Nicméně »chřipka« neustávala a Billyho stav byl čím dál tím víc znepokojující. Vysoká horečka ne a ne klesnout. Příznaky se projevovaly v horních i dolních cestách dýchacích a v zažívacím ústrojí a Billy už jenom ležel prost jakékoliv síly. Žádné léky nechtěly zabrat a ani doktor nic nepořídil.
