Každý člověk je příkladem, vždy a v jakémkoli čase. Nikdo není schopen se této jednoduché skutečnosti vyhnout. Veškeré lidské chování, mluva a jednání, ať už pozitivní nebo negativní, působí na své okolí vždy jako příklad. Každý neustále ukazuje svým spolubližním, jak zachází se svým životem a sám se sebou, zda a jak zvládá nesnáze a problémy pozemské existence a jak se vypořádává se svým každodenním životem, prací, rodinou, vzestupy i pády atd. Příklad každého jednotlivce se vždy a bez výjimky odráží na jeho okolí, spoluurčuje ho a ovlivňuje nakonec i podobu společnosti a pořádek. Tak působí jeden člověk na druhého, zavdává podnět k údivu, přemýšlení, ochotě pomoci, smíchu, odvaze, upřímnosti, ale i ke lhostejnosti, ztrátě respektu, lenosti, hrubosti atd., atp. – tento výčet by mohl přirozeně pokračovat donekonečna. Jako příklad tedy neslouží jen světští a náboženští vůdci, hvězdy filmového plátna, sportovci, hudebníci, umělci či další osoby veřejného zájmu, nýbrž právě i »obyčejní lidé« z ulice, již svým chováním ovlivňují své okolí. Z toho zcela jasně plyne, že všichni lidé – ať už si to přejí či nikoliv – působí neustále na život kolem sebe. Samozřejmě že jednotlivec není schopen jednoduše ihned zvrátit chod světového dění, avšak přesto záleží na chování každého jednotlivce, zda se lidstvo vyvine směrem k dobrému a pokrokovému, anebo bude vinou povrchního a lhostejného chování vše stále více upadat a tonout ve špatnosti. Míní-li to člověk s životem skutečně upřímně, neobejde se bez toho, aby se důkladně zamyslel nad svým chováním a způsobem jednání a následně si počínal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Musí nejprve odstranit trám vězící v jeho vlastním oku a teprve pak může nalézt cestu i k sobě samotnému a svému spravedlivému vedení života; právě zde a nikde jinde leží počátek jakékoli pravé a skutečně trvalé změny. Tvrdit, že člověk tak jako tak nic nezmůže, je ta nejhorší lež a svědčí to o pošetilosti, nezralosti, nezodpovědnosti, zaslepení, lenosti a zbabělosti těch, kteří takováto bláhová slova pronášejí.

Život každého člověka spoluurčovali také všichni lidé, s nimiž se nějakým způsobem setkal. Nejen ti, které znal osobně, nýbrž i ti, kteří již zemřeli a od nichž si ještě pamatuje nějaké výroky a události atd. Ovlivňují ho ale i lidé, které zná z médií nebo od nichž četl knihy atd. Dokonce i umělecké postavy z románů a hraných filmů mu ukazují příklady, jak lze zacházet s životními situacemi. Každý člověk však je, může a má být příkladem i sobě samému, neboť může důkladnou analýzou kauzálních vztahů čerpat ze svého minulého, ale i současného života mnoho vědomostí, jež mu napomáhají lépe rozumět sobě samému a optimálně utvářet svůj život. Být sám sobě příkladem je nejlepší nástroj, jak ověřit správnost nějaké věci. V nepřeberném množství příkladů, které na člověka působí, si tento hledá svou vlastní cestu a podle jeho životního názoru a stanovených cílů, které byly rovněž spoluformovány příklady, jej mnohé přitahuje a jiné zase odpuzuje. Na člověka ovšem působí všechny příklady, ať už to vnímá vědomě nebo nevědomě. Všechny na člověka proudící dojmy jsou potravou pro jeho vědomí, kterou by ovšem neměl prostě jen bezmyšlenkovitě hltat, nýbrž by ji měl nejprve dobře rozkousat jako svůj každodenní chléb, tedy o těchto dojmech přemýšlet, dříve než se jimi nechá slepě hnát nebo bude horlivě následovat špatné příklady, což může, jak každý ví, vést do záhuby. Jde o to, oddělovat zrno od plev, nalézt ve všem esenciální, vlastní hodnotu a tu si osvojit. To vyžaduje vědomý přístup ke všem událostem a dojmům, jež na člověka doléhají. Pouze vědomým myšlením může člověk lépe těžit z bohatosti života a nezůstává již pouhou hříčkou cizích vlivů, které se zřídkakdy zajímají o jeho blaho.

Vznešené příklady zproštěné lidské nelogičnosti nalezne člověk v přírodě. Příroda zrcadlí zákony života a Tvoření a mohla by být oklamaným a ideologiemi zmateným lidem pravým ukazatelem k sobě samým a k lepšímu životu. Kniha přírody leží otevřena před smysly člověka, avšak ten se odnaučil z ní číst a učit se. Není zapotřebí ani cesty do Tibetu ani zavedení zpět do dřívějších životů ani zářného spasitele ani blažeností oplývajícího gurua ani žádné ideologie či extrémů a ani žádných extatických stavů, abychom objevili a zakusili pravdu, neboť už jen klidné a důkladné zkoumání ve vlastním nitru a přesné a bezpředsudkové pozorování vede nevyhnutelně ke zjištěním, díky nimž stále lépe rozumíme pravé podstatě života. Člověk si sice velmi považuje přírodních věd a využívá principů přírody, aby vyvíjel všemožné přístroje a stroje atd., a rozeznává v nich skrytou logiku, avšak vůči hluboké životní moudrosti skryté v přírodě je většina lidí slepá. Namísto reality přírodní, tvořivé moudrosti a lásky byla na »nejvyšší duchovní potenci« povýšena náboženství, jež zneužívají přirozenou touhu člověka po harmonii, jeho snažení o vyšší stadia a jeho tušení, že život je mnohem více než jen materiální pozemská existence, a předstírají mu duchovní svět a onen svět, který, prost vší logiky, v této podobě neexistuje a lze podle něj žít jen na základě víry. Příroda byla degradována na čistě materiální existenci bez vyšších duchovních hodnot, což vedlo k tomu, že člověk bez milosti plundruje planetu a zatlačuje a vyhlazuje vše, co je v rozporu s jeho materiálními a náboženskými názory a záměry. Zbaven veškeré tvořivé chápavosti a moudrosti, svrhává homo sapiens život na Zemi do chaosu a nekonečného utrpení.

Skutečně, vše existující a jsoucí je příkladem nějakého principu, zákona či doporučení Tvoření, ať už na Zemi nebo ve Vesmíru, ať už je to hrubohmotné nebo jemnohmotné povahy. Všechny příklady pomáhají člověku lépe rozumět životu a sobě samému, osvojovat si vědění a rozvíjet lásku a moudrost. Jsme učící se lidé na rotující modré planetě, jež krouží kolem Slunce v hvězdné soustavě Mléčné dráhy; jsme začleněni do Univerza, jež je pro nás ve své mohutnosti dosud nepochopitelné – a vše nakonec slouží evoluci samotného Tvoření.

Wolfgang Stauber, Švýcarsko

_{překlad: Jan Bayer, korektury: Ondřej Štěpánovský, Michal Dvořák}