Lidé požadující, zastávající či provádějící mučení či trest smrti jsou v hloubi svého srdce zbabělí, plní strachu a navíc zištní. Jejich myšlení je chorobně nezodpovědné, postrádající rozum, resp. rozumově krajně nedostatečné, následkem čehož se jich může zmocnit vztek, strach, rozhořčení a bezmoc, jakmile jejich myšlenky zaměstná událost, která síly jejich rozumu a chápavosti přesáhne. Tak je tomu proto, že jejich myšlení, resp. síla jejich myšlení, je ještě příliš primitivní, než aby se s takovouto událostí mohli zodpovědně vypořádat. Z toho důvodu jsou pouze puzeni záští a touhou po odplatě, aniž by byli schopni jakýchkoliv rozumných myšlenek a citů.

Mučení a trest smrti nikdy nepředstavuje odpykání, nýbrž výhradně a pouze ten nejprimitivnější a nejzločinnější způsob pomsty a zadostiučinění primitivních, zločinných, rozum a chápavost postrádajících lidí, jejichž inteligenční kvocient a lidskost je hluboko pod úrovní samotného delikventa, který má být či je za svůj ničemný čin mučen a sprovozen ze světa. Ať už mučení a trest smrti vykonává či zastává popravčí, soudce, právní zástupce, hospodyně, prostý dělník anebo žebrák, svědčí jeho zastávání, požadování či vykonávání v každém případě o bezmezné primitivitě, hlouposti, prospěchářství, sektářství, zlovolnosti, krvelačnosti, nezodpovědnosti, neschopnosti rozumného a chápavého myšlení a primitivní emoční nedostatečnosti.

Zastánci a vykonavatelé mučení a trestu smrti jsou psychopaticky nemocní lidé, jejichž vlastní primitivita je natolik propastná, že nedokážou žít v harmonii a spokojenosti ani sami se sebou, ani se svým okolím. Jejich egoistické myšlení je dosud natolik výrazně primitivní, že je v okamžiku, kdy se jim samým, jejich známým, ale i neznámým lidem stane nějaké bezpráví, zachvátí a ovládne srabský strach, rozhořčení, hněv, bezmoc, touha po pomstě a nenávist. V takových momentech se jejich ustavičně potlačovaná primitivita a krvelačnost – které by sami dali volný průchod, kdyby jen mohli a kdyby jim to zákony státu dovolovaly – náhle projeví. Jen jejich (v tomto ohledu) převládající strach a zbabělost před zákonem a před sebou samými je zdržuje před uspokojením jejich vlastní a v nich samých dřímající krvelačnosti, které by se bez skrupulí oddali, kdyby byli zbaveni strachu a zbabělosti a byla jim k tomu poskytnuta příležitost. V těchto lidech dřímá potenciálně zlejší a krutější touha vraždit a lačnost po krvi, než jak tomu může být v případě patologického vraha, který jedná jako zločinec z vilnosti.

Vrah z vilnosti je nemocný, zatímco vrah z afektu při vykonávání svého činu již není při smyslech. Vrah ze ziskuchtivosti či žárlivosti atd. je taktéž nemocný – a ti všichni potřebují humánní pomoc, která musí být přiměřená a spojená s patřičným odpykáním. Zločinec libovolného druhu je vždy sveden na scestí a ve svém myšlení přinejmenším nemocný, na čemž v neposlední řadě nese vinu a je spoluodpovědná společnost, celý stát i člověk jako jednotlivec. Tato vina a spoluodpovědnost vzniká proto, že nebyla a nejsou činěna nezbytná preventivní opatření, nebyla vyučována směrodatná učení a nebyly vytvořeny zákony a dohled, které by zločinnost znemožnily a potlačily v zárodku. Dále také proto, že lhostejnost k bližnímu je natolik chladně bezcitná a výrazná, že již pouhá myšlenka na lásku k bližnímu zatuhne a zmrzne ledem dříve, než může byť jen vzniknout.

Zločinec jedná vždy na základě toho, že je pomýlen, sveden k činu či nemocen, ať už je to zloděj, vrah nebo sebevrah. Zločinné jednání totiž v každém případě vždy vychází výhradně a pouze z chybného, a tedy nemocného myšlenkového pochodu, a to i tehdy, byl-li zločin předem do všech podrobností naplánován. Myšlení kriminálně jednajícího člověka je anormální a prosté logiky, takže lze v tomto ohledu hovořit jen o pomýlení, svedení k činu či nemoci, ať už stojí za zločinem jakkoliv velká vychytralost a inteligence. Nemoc, pomýlení a svedení k činu lze však léčit a napravit, a to i tehdy, jedná-li se o zločinnost chorobnou. Zásadní bod umožňující chorobnou zločinnost vyléčit tkví v léčbě a odpykání, kterému se chybující člověk, jenž se provinil nějakým zločinem, musí podrobit. Toto léčení a odpykání však předpokládá, že si člověk, jenž se provinil nějakým trestným činem, nelogičnost svého činu a z něj plynoucí vinu musí uvědomit a může se tedy přeorientovat do zdravých myšlenkových drah. Toho lze docílit tak, že bude na chybnost svého činu a svého nemocného myšlení upozorněn a bude mu eventuálně poskytnuta i lékařská pomoc. Díky poučení a učení musí chybující člověk svou vinu a své chybné myšlení rozpoznat a změnit se v pravdivou a zákony naplňující formu života člověka. Že musí být při tomto procesu na přiměřeně dlouhou dobu vyloučen ze společnosti, to se rozumí samo sebou, neboť odpykání by nemohlo nastat v případě, že by chybujícími byly zaručeny všechny svobody, které přináležejí těm, kteří se žádné chyby nedopustili. Nastane-li ten případ, že chybující člověk, dopustiv se kriminálního činu či nejtěžšího zločinu, není poučitelný a nelze jej vyléčit terapií, pak může být stále ještě doživotně separován a poslán do vyhnanství. Pachatelé či pachatelky mohou být např. doživotně vyhoštěni na opuštěné a od světa izolované ostrovy, na nichž by si všechno potřebné pro život museli odpracovat v přírodě prací svých rukou a kde by měli čas změnit jim uloženým učením svůj život, své myšlení, jednání a způsoby svého chování k lepšímu a dobrému, načež by se mohli stát opravdovými lidmi a jednou také jako takoví zemřít.